ECLI:CZ:US:2012:3.US.50.11.1
sp. zn. III. ÚS 50/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavel Knoppem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 51, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 849/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 8 To 27/2010, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 1 T 44/2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Krajského státního zastupitelství v Brně, C) Městského státního zastupitelství v Brně, D) Městské správy sociálního zabezpečení Brno a E) Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem. Konkrétně prý mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a došlo též k porušení zásady presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, zásady nullum crimen sine lege, vyplývající z článku 2 odst. 2 Listiny ve spojení s článkem 39 Listiny a zásady in dubio pro reo, vyplývající z článku 2 odst. 2 Listiny. Měl být porušen taktéž článek 13 Úmluvy, dle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, zasaženo mělo být i stěžovatelovo právo na opravný prostředek dle článku 36 odst. 2 Listiny.
Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení uvedených základních práv zejména v těchto údajných pochybeních obecných soudů:
* z popisu inkriminovaného skutku v enunciátu odsuzujícího rozsudku ani z jeho odůvodnění prý nelze seznat znaky trestného činu podvodu, zejména není zřejmé, kdo byl uveden v omyl a kdo měl být poškozen; to stěžovatelovi znemožnilo adekvátně zaměřit svou obhajobu;
* obecné soudy se prý dopustily řady pochybení při provádění a hodnocení důkazů, zejména vadně dovodily, že jím uzavřené pracovní smlouvy byly fiktivní a že je nikdy nehodlal plnit;
* soudy náležitě nepřihlédly k obsahu listinných důkazů, které jim stěžovatel předložil k prokázání své obhajoby a paušálně je odmítly, aniž by provedly jejich konkrétní vyhodnocení;
* soudy opomenuly provést jím navržené důkazy, zejména nevyslechly jako svědky I. J., P. B. a K. K. s paušálním a nesprávným odůvodněním, že navržené důkazy nejsou relevantní a jsou nadbytečné. Stěžovatel se domnívá, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k tzv. opomenutým důkazům, vyjádřenou např. v nálezech sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05, I. ÚS 118/09. Při hodnocení důkazů se prý obecné soudy dopustily deformace důkazů, takže z nich vyvozené závěry jsou v extrémním rozporu s reálným obsahem důkazů; stěžovatel se přitom dovolává nálezů sp. zn. III. ÚS 398/97 a III. ÚS 84/94;
* odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami;
* dovolací soud dle mínění stěžovatele "svým rozhodnutím dále prohloubil zásah do stěžovatelových základních práv, jehož se dopustily soud prvního stupně a odvolací soud".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 44/2009, který si Ústavní soud vyžádal, a z obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení se zjišťuje:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 1 T 44/2009 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, dále jen "tr. zák.").
Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 20. 4. 2007 fiktivně sjednal čtyři pracovní smlouvy se čtyřmi zaměstnavateli (s obchodními společnostmi Oxytown, s. r. o., Byty Březinova, s. r. o., Asset invest consulting, s. r. o., Asset Developement, s. r. o.), v nichž byl sám jednatelem a zároveň jediným zaměstnancem, vždy s dohodnutou měsíční mzdou 35.000,- Kč a s pracovní dobou 10 hodin týdně, ačkoliv tato zaměstnání neměl v úmyslu vykonávat. Poté dne 24. 4. 2007 si u lékařky nechal vystavit pracovní neschopnost a uplatnil u Městské správy sociálního zabezpečení Brno a u Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín nárok na dávky nemocenského pojištění, které mu byly v období od 24. 4. 2007 do 7. 12. 2007 skutečně vypláceny v celkové výši 431.348,- Kč.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněný prvoinstančním soudem odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem; dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O stěžovatelem podaném odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 8 To 27/2010 tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků; peněžitý trest byl vyměřen ve stejné výši, jako v prvoinstančním rozsudku, beze změny byl ponechán výrok o náhradě škody.
Dovolání podané stěžovatelem bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 849/2010 podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Ve vyjádřeních je rekapitulován skutkový stav, na jehož základě bylo ve věci rozhodováno a odkazuje se na odůvodnění rozhodnutí, napadených ústavní stížností; zároveň účastníci a vedlejší účastníci řízení navrhují ústavní stížnost zamítnout, resp. odmítnout jako neopodstatněnou. Z vyjádření okresních správ sociálního zabezpečení v Brně a v Hodoníně vyplývá, že dotyční zaměstnavatelé předložili těmto správám sociálního zabezpečení přihlášky k pojištění stěžovatele a příslušné pracovní smlouvy dodatečně až v květnu 2007, tedy až po začátku pracovní neschopnosti, takže nelze věrohodně ověřit, kdy vlastně byly pracovní smlouvy uzavřeny. Ke stěžovatelovu tvrzení, že uzavřené pracovní smlouvy nebyly fiktivní, protože prý měl v úmyslu vykonávat práci pro zaměstnavatele v době vycházek během pracovní neschopnosti a tím pro zaměstnavatele zajistit zdroj finančních příjmů, podotýká Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín, že takový postup by byl podle zákona nepřípustný a stěžovatel by neměl nárok na nemocenské.
Stěžovatel k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků zaslal Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2012 repliku, v níž setrval na svých argumentech, uvedených v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci Ústavní soud rovněž zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu).
Ze zásady subsidiarity, která je jedním ze základních principů ústavního soudnictví, vyplývá, že kontrola zákonnosti na úrovni "obyčejného" práva je především záležitostí instančního postupu samotných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovateli nebylo upřeno využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V posuzované věci se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu