ECLI:CZ:US:2012:3.US.534.12.2
sp. zn. III. ÚS 534/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. M. T. a 2. MUDr. M. T., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 5 To 306/2011 a 5 To 307/2011, a rozsudku téhož soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jimi mělo být dotčeno jejich právo vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované v jejím článku 36 odst. 1 a 3.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové (dále jen "Policie ČR") ze dne 26. 7. 2006 č. j. FIPO 100-39/HK-VP-2005, bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu, jehož majitelem je MUDr. M. T. (syn obviněného Ing. J. T. a ve věci sp. zn. III. ÚS 534/12 stěžovatel 1). Ing. J. T. a stěžovatel 1 podali stížnosti, které byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 1 To 78/2006, zamítnuty.
Usnesením Policie ČR ze dne 24. 8. 2006, č. j. FIPO 100-66/HK-VP-2005, bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků ve výši 261 572 Kč na účtu, jehož majitelkou je MUDr. M. T. (dcera obviněného Ing. J. T. a nyní stěžovatelka 2). Ing. J. T. a stěžovatelka 2 podali stížnosti, které byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2007, sp. zn. 1 To 80/2006, zamítnuty.
Policie ČR odůvodnila zajištění prostředků - postup podle §79a odst. 1 tr. řádu - tím, že při prověřování podezření z trestné činnosti Ing. J. T. a dalších osob bylo zjištěno, že dané peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, pro niž je vedeno trestní řízení. V případě účtu MUDr. M. T. (stěžovatelky 2.) byly v rozhodnutí též uvedeny údaje o konkrétním vkladu.
Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2529/07 ze dne 7. 5. 2008 ústavní stížnosti stěžovatelů 1 a 2, resp. Ing. J. T. proti oběma usnesením Vrchního soudu v Praze s poukazem na §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, rozhodl tak, že žádost stěžovatele 1 o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč na účtu, jehož je majitelem, se podle §79a odst. 4 tr. řádu zamítá.
Tentýž soud usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, rozhodl shodně (negativně) k žádosti stěžovatelky 2. o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 261 572 Kč na účtu, jehož je majitelkou.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadenými rozhodnutími stížnosti stěžovatelů 1 a 2 proti těmto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Stížnostní soud dal najevo, že se jedná o opakovaná podání stěžovatelů, kteří neuvádějí žádné nové skutečnosti odůvodňující rozhodnutí odlišné od výsledků řízení předchozích. Připomenul též složitost souvisejícího trestního řízení ve věci obžalovaných Ing. R. K., Ing. J. T., Ing. J. L. a Ing. P. H., a odtud se odvíjející délku zajištění předmětných peněžních prostředků, které měly "sloužit ke korupci", "případně" pocházet z "korupčních vztahů".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 24 T 56/2008, ve vztahu k odsouzenému Ing. J. T. ve výroku o trestu i vině zrušil a znovu rozhodl tak, že jmenovaný je vinný trestným činem podplácení podle §161 odst. 2 písm. a) tr. zákona, ve znění účinném do dne 30. 6. 2008, a odsoudil jej podle §161odst. 2 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Dále byl Ing. J. T. podle §53 odst. 1 tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Městský soud v Praze s poukazem na §73 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložil ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to shora konkretizovaných peněžních prostředků (ve výši 1 016 345,12 Kč a 261 572 Kč), zajištěných na účtech stěžovatelů 1 a 2. Podle §256 tr. řádu odvolání obžalovaného Ing. J. T. a zúčastněných osob stěžovatelů 1 a 2 zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v žádném ze shora uvedených rozhodnutí Policie ČR nebyl řádně odůvodněn závěr o naplnění podmínek §79a odst. 1 tr. řádu (§134 odst. 2 tr. řádu); rozhodnutí obsahovala pouze údaj, z jakých trestných činů je Ing. J. T. obviněn, a citace právních předpisů. Stěžovatelé mají za to, že tato usnesení nerespektují pravidlo, že zásah do vlastnického práva může být učiněn jen dle zákona a v jeho mezích. Městský soud v Praze podle stěžovatelů "jednoznačně pochybil", jestliže "sám neprovedl potřebná skutková zjištění" a "spokojil se s předchozími závěry" Obvodního soudu pro Prahu 7. Obecné soudy, tvrdí dále stěžovatelé, vycházely z nesprávného zjištění, že souhlas státního zástupce se zajištěním peněžních prostředků podle §79a odst. 1 tr. řádu byl vydán, a posléze uvádějí, že důkazy týkající se účtu stěžovatelky 2 byly policejním orgánem získány v jejím bytě nezákonně, neboť domovní prohlídka nebyla ve vztahu k těmto prostorám povolena.
Doplněním ústavní stížnosti stěžovatelé napadli též rozsudek Městského soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, přičemž se opětovně soustředili k poukazu na nepřípustnost důkazů opatřených během nezákonné domovní prohlídky.
Ústavní soud především zaznamenává, že v četných rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není ani orgánem činným v trestním řízení, resp. není povolán k tomu, aby je nahrazoval; pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V dané věci však Ústavní soud porušení těchto práv neshledal.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesením Městského soudu v Praze stěžovatelé brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které podle §79a odst. 1 tr. řádu zajistily peněžní prostředky na jejich účtech, a proti navazujícím výsledkům soudního přezkumu, domáhajíce se práva na ochranu majetku a práva na spravedlivý proces.
Dotčený majetek (peněžní prostředky) je majetkem (vlastnictvím) ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a čl. 11 Listiny, a je nutno tedy zkoumat splnění požadavků stanovených v čl. 1 odst. 1 větě první a odst. 2 Úmluvy a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Avšak okolnost, která vyplynula z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 305/2011, tj. že již bylo pravomocně uloženo ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty - peněžních prostředků na specifikovaných účtech, je podstatná především potud, že efektivitu stěžovateli požadovaného nálezu, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, činí očividně nulovou.
I kdyby byl petit ústavní stížnosti formulován jinak (na "pouhou" deklaraci porušení ústavně zaručených práv a svobod), je v dané věci určující, že obdobnou argumentaci, jakou stěžovatelé uplatnili nyní, předložili již v rámci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2529/07, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 5. 2008 odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro zjevnou neopodstatněnost (viz shora).
Proto není důvod na obsah tohoto usnesení neodkázat.
Pakliže stěžovatelé Městskému soudu v Praze dále vytýkají, že do svých usnesení přejal argumentaci obsaženou v jím přezkoumávaných usneseních Obvodního soudu pro Prahu 7, stojí za připomenutí (s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60), že při zamítnutí opravného prostředku se omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu v principu lze. Je tedy udržitelné, reagoval-li Městský soud v Praze na - opakovaně uplatňované - stížnostní námitky příklonem k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozích rozhodnutích vydaných v téže soudní věci.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do ústavní stížnosti stěžovatelů směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 5 To 306/2011 a 5 To 307/2011.
Totéž však je namístě vztáhnout i k té části ústavní stížnosti, založené jejím "doplněním" ve vztahu k rozsudku Městského soud v Praze ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 5 To 305/2011, neboť stěžovatelé i proti němu uplatňují identické námitky jako proti dříve napadeným usnesením téhož soudu (doplnění ústavní stížnosti je nadto očividně neúplné, včetně absence petitorního žádání, a zřejmě i předčasné, jestliže - jak stěžovatelé uvádějí - jim dotčený rozsudek ještě nebyl doručen, a stejně tak není bez významu, že o dovolání obviněného Ing. J. T. v předmětné trestní věci soud dosud nerozhodl).
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu