ECLI:CZ:US:2012:3.US.578.12.1
sp. zn. III. ÚS 578/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PEGA - VEL, a.s., se sídlem v Krnově, Pod Cvilínem, Textilní 188/6, zastoupené Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem v Krnově, B. Němcové 1, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 23. února 2011 sp. zn. 15 C 305/2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. 51 Co 281/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž se domáhala jejich zrušení.
2. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že stěžovatelce byla soudem prvního stupně uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81 200 Kč s přísl. a na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci 36 324 Kč k rukám advokáta a na náhradě nákladů řízení zaplatit České republice 2 395 Kč. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 26 044,80 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, stručně řečeno, že nebyl zjištěn skutkový stav vztahující se k základní námitce, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany ve smyslu §265 obch. zák. Fakturace za prováděné úklidové služby byla nejméně po dobu 12 let zkreslována a vykazována v nesprávné výši a dále v tom, že jako podnikatel vystupoval J. P., později K. K. kteří jen zakrývali skutečný vliv a aktivitu JUDr. V. S., podnikové právničky. Stěžovatelka zpochybňovala aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby, neboť je toho názoru, že nelze vymáhat závazky z absolutně neplatného právního úkonu.
4. Soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy fakturami za rozhodné období a odvolací soud toto pochybení nenapravil, toliko převzal skutkové a právní závěry nalézacího soudu. Stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí nejsou řádně a logickým způsobem odůvodněna a nevypořádala se s tvrzeními stěžovatelky. Navrhla, aby Ústavní soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 15 C 305/2009 a ověřil, které osoby v rozhodném období disponovaly s účtem vedeným ČSOB a. s., č. ú. 153390302/0300.
5. Stěžovatelka má za to, že výkon žádného práva nesmí být pláštíkem zakrývajícím nemravnost, podnikový právník v podniku zaměstnavatele nesmí upravovat výkony jím řízené úklidové služby ke svému prospěchu a škodě zaměstnavatele. Pokud tak činí po delší dobu prostřednictvím nastrčených osob, nemůže být plnění přiznáno soudním rozhodnutím pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se obecné soudy s touto její námitkou nevypořádaly, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody"," (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235).
7. Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením její věci obecnými soudy; ta byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
9. K námitkám uplatněným v ústavní stížnosti Ústavní soud jen dodává, že jednání, kterým někdo sleduje při výkonu práva vlastní prospěch, nikoliv však poškození jiného, nelze shledat jako jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy - obecně zákonem předvídaný výkon práva (uzavření smlouvy dle §269 odst. 2 obch. zák, která není upravena jako typ) nemůže být sám o sobě rozporný se zákonem či zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.); ke shledání opačného závěru by musela přistoupit další okolnost: smlouva by bez právního důvodu zasahovala do práv a oprávněných zájmů jiného, resp. její uzavření by bylo nepřiměřené (neproporcionální) s ohledem na cíl, kterého mělo být dosaženo.
10. Obecné soudy neshledaly, že došlo k zásahu do práv stěžovatelky, tentýž náhled sdílí i Ústavní soud. Bylo již řečeno úvodem, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména pak rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již ze stěžovatelčina odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně; zde Ústavnímu soudu nezbylo, než přisvědčit stanovisku dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž, že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal, a že pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě s ustanovením §132 o. s. ř. pokud soud prvního stupně zamítl návrhy stěžovatelky na provádění dalších důkazů a řádně svoje rozhodnutí odůvodnil. Nelze ničeho vytknout závěru soudu, který neviděl účelné provádět dokazování fakturami za období let 1997 - 2009 s ohledem na to, že je předmětem řízení fakturovaná částka toliko za únor 2009.
11. Stěžovatelka a právní předchůdce žalobce (K. K.) J. P. uzavřeli dne 27. 6. 1995 smlouvu o úklidové službě a jiných pracích a výkonech, z níž vyplývá, že J. P. se zavázal poskytovat stěžovatelce úklidové práce v jejích prostorách dle rozpisu, který je součástí smlouvy. Cena provedených prací byla dohodnuta ve výši 37,80 Kč za normohodinu. Smluvní strany uzavíraly dodatky ke smlouvě, kterými upravovaly počet normohodin, rozsah prací, cenu za normohodinu. J. P. uzavřel 26. 3. 2009 s žalobcem smlouvu o prodeji podniku dle ustanovení §476 obch. zák. a v souladu s §477 odst. 1 o. s. ř. nabyl práva a závazky právního předchůdce. K datu účinnosti smlouvy o prodeji podniku byl i oprávněn vyúčtovat provedené práce a výkon za únor 2009. Obecné soudy neshledaly žádné právní důvody, pro které by měly posuzovanou smlouvu považovat za neplatnou. Pokud stěžovatelka po celou dobu trvání závazkového vztahu akceptovala způsob účtování, může jej jen těžko zpochybňovat v soudním řízení o zaplacení žalované částky. Obecné soudy nepovažovaly námitky stěžovatelky zpochybňující předmětnou smlouvu za právně významné a nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky o její neplatnosti a své závěry v napadených rozhodnutích odůvodnily.
12. V souladu se shora uvedeným Ústavní soud neshledává v právních závěrech obecných soudů nic, co by opravňovalo jeho zásah, neboť, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Jestliže soudy prvního a druhého stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího výkladu, přičemž své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud podotýká z jiného úhlu pohledu, že stěžovatelka z vlastního rozhodnutí uzavřela smlouvu s právním předchůdcem žalobce, čímž jí vznikla povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda). Jestliže sama stěžovatelka navrhla svým normovacím zařízením způsob stanovení odměny za úklidové práce tzv. normohodinou, je třeba konstatovat, že je to věcí smluvního ujednání stran a nemohou být důvodem k reklamaci a tvrzením o nepoctivém obchodním styku. Pokud pochybovala o oprávněnosti výše fakturované částky, měla postupovat tak, aby svoji reklamaci uplatnila řádně a včas. V případě neúspěšné reklamace, pak by bylo lze podrobit okolnosti takového jednání přezkumu z pohledu ustanovení §373 a násl. obch. zák. (vzniku nároku na náhradu škody).
14. Je totiž zjevné, že napadená rozhodnutí obecných soudů evidentně nejsou svévolné a nepostrádají racionální základnu; nelze tudíž dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, stejně jako absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu, jde-li o námitku z nedostatku tzv. spravedlivého procesu, kterou stěžovatelka vznesla. Obecné soudy a zejména soud odvolací uplatněné právní názory v úplnosti a věcně přiléhavě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
15. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu