ECLI:CZ:US:2012:3.US.735.11.1
sp. zn. III. ÚS 735/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Bártovou, advokátkou Advokátní kanceláře CIBULKA, BÁRTOVÁ & partner se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 7 To 9/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem. Konkrétně prý měla být porušena jeho práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu, zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 2 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K zásahu do stěžovatelových základních práv mělo dojít tím, že vrchní soud nevyhověl jeho žádosti o navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení prvoinstančního soudu o započítání vazby do výkonu trestu odnětí svobody; vrchní soud zároveň stěžovatelem podanou stížnost zamítl. Dle stěžovatelova názoru tím bylo porušeno právo na dvouinstanční trestní řízení, které stěžovatel dovozuje z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 63 T 1/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. 8 To 3/2001 za účastenství ve formě organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §219 odst. 1 tr. zákona (zkratkou "tr. zákon" se rozumí tehdy platný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále se zjišťuje, že stěžovatel byl v mezidobí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2004 odsouzen za pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. a ust. §250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců; tento další trestný čin byl spáchán v době výkonu trestu ve věznici s ostrahou.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001 č. j. 63 T 1/2000-664 bylo pod bodem I výroku rozhodnuto tak, že se odsouzenému započítává do trestu odnětí svobody vazba od 10. 6. 2000 do 9. 11. 2000. Toto usnesení bylo odsouzenému doručeno dne 5. 6. 2001 s poučením, že do tří dnů může proti usnesení podat stížnost; této možnosti odsouzený nevyužil a stížnost nepodal.
Teprve dne 10. 1. 2011 (tedy po téměř deseti letech) podal odsouzený proti tomuto usnesení městského soudu o započtení vazby stížnost, s níž spojil žádost o navrácení lhůty k podání stížnosti.
Stížnost proti údajně nesprávnému započtení trvání vazby do výkonu trestu odnětí svobody zdůvodnil odsouzený tím, že prý počátek omezení jeho osobní svobody nenastal dnem 10. 6. 2000 od 1:00 hod., jak je uvedeno v usnesení o vzetí do vazby, nýbrž již dnem 9. 6. 2000 od 21:30 hod., tedy o tři a půl hodiny dříve. Tento dřívější začátek doby omezení svobody má prý vyplývat z výpovědí svědků, nacházejících se na místě činu a z videozáznamu pořízeného na místě činu.
Žádost o navrácení lhůty k podání stížnosti odůvodnil odsouzený tím, že napadené rozhodnutí městského soudu o započtení doby vazby nebylo doručeno jeho tehdejšímu obhájci M. S., který ho zastupoval v trestním řízení; z toho odsouzený dovozuje, že toto soudní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci.
Usnesením ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 7 To 9/2011 rozhodl Vrchní soud v Praze výrokem I tak, že podle §61 odst. 1 tr. řádu se odsouzenému nepovoluje navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001 č. j. 63 T 1/2000-664. Výrokem II byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu stížnost odsouzeného odmítnuta, neboť byla podána opožděně.
Své rozhodnutí zdůvodnil vrchní soud zejména tím, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo odsouzenému doručeno dne 5. 6. 2001, odsouzený stížnost nepodal a rozhodnutí tedy nabylo právní moci dne 9. 6. 2001. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001 č. j. 63 T 1/2000-664 nebylo třeba doručovat obhájci S., protože jeho zmocnění k obhajobě odsouzeného již v té době zaniklo; odsouzený se v té době nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu (ten nastoupil až dne 21. 1. 2002), takže nebyly dány podmínky nutné obhajoby.
III.
K podané ústavní stížnosti zaslal dne 20. 4. 2011 své vyjádření Městský soud v Praze. Ve vyjádření je rekapitulován skutkový stav, na jehož základě bylo ve věci rozhodováno. Městský soud se ztotožňuje s obsahem rozhodnutí vrchního soudu, napadeného ústavní stížností, a odkazuje na jeho odůvodnění; zároveň navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou.
Stěžovatel k vyjádření městského soudu zaslal Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2011 repliku, v níž setrval na svých argumentech, uvedených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud zjišťuje, že o námitkách, obsažených v ústavní stížnosti, bylo rozhodováno také v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch obviněného tehdejší ministryně spravedlnosti České republiky. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 15. 2010 sp. zn. 4 Tz 46/2010 byla stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně garantované právo na obhajobu a principy spravedlivého procesu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Toliko nad rámec řečeného lze navíc dodat:
Pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat a případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci, jež vyplývá z jejího ústavního vymezení, se vztahuje především na rozhodnutí meritorní - v trestních věcech tedy zejména na rozhodnutí o vině a trestu. Rozhodování o jiných otázkách, zejména ve stadiu přípravného řízení a vykonávacího řízení, a o otázkách procesního rázu, je doménou orgánů činných v trestním řízení a Ústavnímu soudu nepřísluší do něho zásadně zasahovat. U těchto nemeritorních rozhodnutí je ingerence Ústavního soudu možná jen zcela výjimečně, je-li shledáno porušení základních práv a svobod zvlášť hrubým způsobem a toto porušení nelze běžným pořadem práva jinak napravit.
V posuzovaném případě o žádný takový exces, vyžadující zásah Ústavního soudu, nejde, a to prima facie. Sama otázka, zda do výkonu mnohaletého trestu odnětí svobody se započte či nezapočte doba tří hodin, je natolik malicherná, že její přezkum Ústavním soudem nelze požadovat. Lze ostatně odkázat na klasickou zásadu římského práva "minima non curat praetor", bránící zatěžování nejvýznamnějších státních orgánů malichernostmi. Výtky, snášené stěžovatelem, jsou navíc reálně nepřezkoumatelné, protože jsou předkládány s mnohaletým prodlením a jsou opřeny o toliko spekulativní a hypotetická fakta, ostatně navíc již v dřívějších fázích trestního řízení přesvědčivě vyvrácená.
Ze zásady subsidiarity, která je jedním ze základních principů ústavního soudnictví, vyplývá, že kontrola zákonnosti na úrovni "obyčejného" práva je především záležitostí instančního postupu samotných orgánů činných v trestním řízení. Stěžovateli nebylo upřeno využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V posuzované věci se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti nemohl přehlédnout ani vyloženě obstrukční charakter chování stěžovatele při opakovaném, takřka neustálém, podávání různých zcela zjevně neopodstatněných či nesmyslných návrhů a stížností státním orgánům, jež je zřejmé ze spisového materiálu, s nímž se měl možnost seznámit i sám Ústavní soud (viz již skončené věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 144/03, II. ÚS 423/03, IV. ÚS 435/01, III. ÚS 83/05, III. ÚS 2125/07, IV. ÚS 1638/08, IV. ÚS 1792/08, II. ÚS 393/09, I. ÚS 631/09, IV. ÚS 1346/09, IV. ÚS 2481/09, III. ÚS 2689/10, IV. ÚS 3426/10).
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu