ECLI:CZ:US:2012:3.US.762.11.2
sp. zn. III. ÚS 762/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. B. S., 2).T. K., 3. FELIX KOHN TRUST, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th St, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, USA, všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, 1800 New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké, a 4. J. H., zastoupena JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem v Brně, Poštovská 8c, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011 č. j. 28 Cdo 4062/2010-442 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2009 č. j. 20 Co 318/2007-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. března 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů B. S., T. K. a FELIX KOHN TRUST, směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011 č. j. 28 Cdo 4026/2010-442 a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2009 č. j. 20 Co 318/2007-336. Této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka III. ÚS 762/11.
Dne 5. dubna 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky J. H., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011 č. j. 28 Cdo 4026/2010-442. Této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka IV. ÚS 995/11.
Dle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud dne 30. září 2011 spojil ke společnému řízení obě věci, a nadále jsou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 762/11.
I.
Pro skutkovou základnu je určující, že žalobce Alreo, a. s., se domáhal proti stěžovatelům a dalším žalovaným určení vlastnického práva k pozemku p. č. XXX o výměře 2 317 m2 a pozemku XXX o výměře 457 m2, oba zapsané v katastru nemovitostí při Katastrálním úřadu pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně, Katastrální pracoviště Brno - město na LV č. XXX, v k. ú. Bohunice, obec Brno (dále "předmětné nemovitosti"). Prvoinstanční soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém zdůrazňoval, že byl bezprecedentně krácen na svém vlastnickém právu, když rozhodnutím Pozemkového úřadu v Brně pod sp. zn. 3239/92-27 bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je i B. S. Na základě postupně měněných geometrických plánů byly vytvořeny nové pozemky, které byly odděleny od původních pozemků ve vlastnictví žalobce. O řízení předcházejícím zápisu o odebrání části jeho pozemků v katastru nemovitostí nebyl žalobce navíc žádným způsobem informován. Došlo tak k významnému zásahu do jeho výlučného vlastnického práva a fakticky vyvlastnění části jeho pozemků. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že určí, že je vlastníkem pozemků, o jejichž určení vlastnictví žádá. Zástupce stěžovatelky č. 4 navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že blokace tu má jednoznačnou prioritu. Současně upozornil, že na rozdíl od judikátů vydávaných Nejvyšším soudem, týkajících se blokačního ustanovení zákona o půdě č. 229/1991 Sb., jsou tu i judikáty Nejvyššího soudu vydané v řízeních konkursních, které vyjadřují na věc odlišný názor. Právní zástupce stěžovatelů č. 1, 2 a 3 podrobně popsal chronologii požadavků uplatněných stěžovateli z hlediska jejich restitučních nároků a vazbu tohoto řízení na řízení jiná. Poukázal na zcela nestandardní přístup, dokonce bezprecedentně opakované protiprávní změny vlastnických titulů u žalobce vzhledem k blokaci převodů majetku, ale také na snahu právního nástupce B. S. Nadace J. a B. S., potažmo stěžovatelky č. 4 nepřiznat dědický nárok a tedy i nárok na restituci po B. S. dětem P. K. Ten uzavřel dříve než J. S. s paní B. S. manželství, z něhož byly narozeny děti B. S., T. K. a F. K. Dále upozornil, že Krajský soud v Brně pod sp. zn. 18 Co 36/2007 již deklaroval, že spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou B. S., T. K. a F. K. a nástupce B. S., každý ideální jednou čtvrtinou, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2008, kterým bylo dovolání B. S. zamítnuto. Přesto stěžovatelé č. 1, 2 a 3 nebyli zapsáni do katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal mimo jiné na judikaturu Nejvyššího soudu, která nabízí následující východisko. Na jedné straně u restitučních nároků konstatuje, že veškeré převody majetku, na něž byl uplatněn restituční nárok blokačním ustanovením v §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jsou absolutně neplatné. Na druhé straně je tu určitá výjimka, pokud se týče nároku uplatněného restituenty v konkursním řízení (viz judikát Nejvyššího soudu např. sp. zn. 29 Odo 777/2006). V případě konkursního řízení, pokud dojde k dispozici s majetkem, na který byl uplatněn restituční nárok, je-li takovýto majetek zapsán do konkursní podstaty, neproběhne-li vylučovací žalobou jeho vyloučení a dojde-li ke zpeněžení takového majetku, má restituent právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty ohledně takto převáděného majetku z konkursní podstaty. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně proto změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Stěžovatelé podali proti druhoinstančnímu rozhodnutí dovolání.
Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 uváděli, že odmítají připustit, že v důsledku rozdělování a přečíslování uvedených pozemků lze jejich restituční nároky na ně vymazat. Předmětné nemovitosti byly zapsány dle stěžovatelů protiprávně v katastru nemovitostí firmě Alreo, a. s.; vklad vlastnického práva ovšem nebyl podložen kompletní dokumentací a neodrážel stav nemovitostí. Na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2007 sp. zn. 18 Co 36/2007 bylo stěžovatelům přiznáno spoluvlastnictví. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno Nejvyšším soudem a podle názoru stěžovatelů č. 1, 2 a 3 nemohlo být přiznáno právo k těmto pozemkům jiné osobě na základě zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 dále uváděli, že podali na základě výzvy Krajského obchodního soudu v Brně excindační žalobu. Řízení o této žalobě, směřující proti majetkové podstatě úpadce Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci, související s pokračujícím konkursním řízením, nadále probíhá pod sp. zn. 55 Cm 510/2001. Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 měli za to, že do ukončení řízení a jím dotčeného konkursu (sp. zn. 27 K 30/97) jsou jakékoli převody pozemků (včetně předmětných nemovitostí) úpadcem z právního hlediska nicotné. Stěžovatelé poukázali na to, že tu nebylo přihlíženo k ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, když nebyla shledána nepřípustnost zařazení majetku rodiny K. do podstaty konkursu Brněnských cihelen, s. p. (jako osoby povinné podle zákona o půdě) a nepřípustnost převedení v restituci navrhovaného majetku na jiný subjekt správkyní konkursní podstaty, třebaže ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě je nutno považovat za ustanovení stanovící nepřípustnost zařazení věci do konkursní podstaty. V daném případě tu nebylo místa pro uplatnění jakékoli výjimky ohledně nároku uplatněného restituenty v konkursním řízení, když stěžovatelé č. 1, 2 a 3 vykonali všechny kroky, kterými si své restituční nároky na pozemky zachovali, včetně podání výzev, vylučovací žaloby a určovacích žalob.
Stěžovatelka č. 4 ve svém dovolání uvedla, že nesouhlasí s právním názorem, že sice veškeré převody majetku, na nějž je uplatněn restituční nárok, jsou neplatné s ohledem na ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, že však jde o výjimku v případě nároku uplatněného restituenty v konkursním řízení, kdy, pokud dojde k dispozici s tímto majetkem, na který byl uplatněn restituční nárok, přičemž je takový majetek zapsán do konkursní podstaty a neproběhne na základě vylučovací žaloby k jeho vyloučení a dojde-li ke zpeněžení takového majetku, má restituent jen právo na vydání výtěžku z konkursní podstaty.
Dovolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že v daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě ve vzájemné souvislosti s ustanovením §27 ZKV (dříve platného). Při výkladu vzájemného vztahu těchto ustanovení vycházel odvolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, na něž také jmenovitě v rozsudku poukazoval. Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že by soud odvolací posoudil projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si použité právní předpisy nesprávně vyložil.
II.
Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé č. 1, 2 a 3 v tom, že u obecných soudů navrhli rozdílný postup u sebe a u účastníka B. S., avšak odvolací ani dovolací soud tomuto návrhu nevyhověl, ba ani toto nevyhovění jakýmkoliv způsobem neodůvodnil. Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 uvádějí, že není pravdou, že vyšlo najevo až později, že majetek vlastnicky náleží stěžovatelům. Jejich restituční nárok byl, před jejich zpeněžením, na oba dané pozemky řádně evidován a byl komunikován úpadci. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dovolací soud měl vzít za své, že práva pod speciálním restitučním zákonodárstvím mají přednost před interpretacemi pramenícími z obecných zákonů.
Stěžovatelka č. 4 má za to, že napadaným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo zejména k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Dle jejího názoru v souladu s judikaturou Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/03 nelze přistupovat k restitucím formálně, ale vždy je třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti. Stěžovatelka č. 4 se domnívá, že byla postupem obecných soudů zkrácena na svém vlastnickém právu. Obecné soudy dle stěžovatelky č. 4 postupovaly v tomto konkrétním případě příliš formalisticky bez zohlednění konkrétních okolností daného případu, zejména bez zohlednění toho, že restituční nároky jsou nároky svou povahou mimořádnými.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Správce konkursní podstaty musí z titulu své funkce postupovat s odbornou péčí, a proto pokud existují pochybnosti o rozsahu konkursní podstaty, správce konkursní podstaty s péčí řádného hospodáře zahrne do podstaty i věci či práva, jejichž náležitost do konkursní podstaty může být sporná (viz §19 ZKV). V tomto případě měla správkyně konkursní podstaty za to, že restituční nárok nebyl řádně uplatněn.
Jiným osobám, které uplatňují vůči takovým věcem svá práva (včetně práva vlastnického) pak svědčí aktivní legitimace k podání žaloby vůči správci v souladu s ustanovením §19 odst. 2 ZKV (Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci.). Pokud však osoba, která uplatňuje vůči věci zahrnuté do podstaty své právo, neuplatní excindační žalobu ve lhůtě stanovené soudem, má se za to, že věc byla do konkursní podstaty zahrnuta oprávněně (§19 odst. 3 ZKV - V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.). Stěžovatelka č. 4, resp. právní předchůdkyně stěžovatelky, byla řádně vyzvána soudem, aby podala ve stanovené lhůtě vylučovací žalobu, neboť nebylo jisté, zda byly předmětné nemovitosti zahrnuty do konkursní podstaty oprávněně. Právní předchůdkyně stěžovatelky č. 4 však vylučovací žalobu ve lhůtě nepodala, lze tedy mít za to, že sama zapříčinila, že její právo nebylo realizováno (Vigilantibus iura scripta sunt).
Má-li stěžovatelka č. 4 za to, že správkyně konkursní podstaty postupovala takovým způsobem, že porušila své povinnosti a způsobila jí škodu, nic nebrání tomu, aby se v souladu s právními předpisy domáhala její náhrady. Rovněž tak lze konstatovat, že pokud byla právní předchůdkyně stěžovatelky právně zastoupena při uplatňování svých restitučních nároků a její právní zástupce nepodal vylučovací žalobu proti správkyni konkursní podstaty, je možné uvažovat i o jeho odpovědnosti za škodu.
Lze přisvědčit stěžovatelům č. 1, 2 a 3, že jejich právní postavení je odlišné od postavení stěžovatelky č. 4. Konkursní řízení na Brněnské cihelny, s. p., bylo zahájeno dne 7. 7. 1997 a konkurs byl prohlášen dne 15. 7. 1997. Správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci, byl dán Krajským soudem v Brně dne 28. 3. 2000 souhlas k tomu, aby prodala mimo dražbu přímým prodejem nemovitosti úpadce s tím, že v té době známý potencionální restituent (právní předchůdce stěžovatelky č. 4) nepodal excindační žalobu ve lhůtě stanovené soudem. Následně byli stěžovatelé č. 1, 2 a 3 poučeni o možnosti podat vylučovací žalobu, kterou řádně podali dne 11. 12. 2001 (řízení probíhá), tj. stěžovatelé podali vylučovací žalobu téměř dva roky po té, co byl soudem povolen prodej nemovitostí úpadce přímým prodejem. Dále je nutné zohlednit skutečnost, že teprve usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2008 č. j. 28 Cdo 1573/2008-411 bylo postaveno na jisto, že stěžovatelům č. 1, 2 a 3 svědčí vlastnické právo z titulu uplatnění restitučních nároků, když předtím Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 26. 3. 2003 pod č. j. 3239/1992-27-RBD-RN tak, že pouze právní předchůdkyně stěžovatelky č. 4 je vlastnicí mimo jiné uvedených zemědělských pozemků, resp. ideálních podílů, zatímco stěžovatelé č. 1, 2 a 3 vlastníky předmětných pozemků, resp. ideálních podílů na nich, nejsou, neboť své nároky uplatnili opožděně, a proto jim zanikly. Dále pak je třeba zdůraznit, že konkursní řízení na Brněnské cihelny, s. p., stále probíhá. Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 mohou bránit svá práva v souladu s právním řádem České republiky.
Obecné soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou (rozsudek uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a tato judikatura obecných soudů platí v tomto případě nejen pro právo vlastnické, ale i pro "potenci vlastnit", tj. restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo dosud rozhodnuto, tj. není možné dovozovat, že právo vlastnické zasluhuje nižší ochrany, než právo vyplývající z restitučních předpisů; může mu být toliko postaveno na roveň.
Dále lze zopakovat, že mají-li stěžovatelé č. 1, 2 a 3 za to, že správkyně konkursní podstaty postupovala takovým způsobem, že porušila své povinnosti a způsobila jim škodu, nic nebrání tomu, aby se v souladu s právními předpisy domáhali její náhrady.
Stěžovatelé č. 1, 2 a 3 navrhovali odložení vykonatelnosti napadaných rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k pozemkům p. č. 1260/208 a p. č. 1260/209, v k. ú. Bohunice, tak, aby tyto nebyly dále vlastnicky převáděny a nebyly zatěžovány břemeny, zástavami či stavební činností. Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a vzhledem k výše uvedenému (ústavní stížnost není důvodná) je třeba návrh považovat za bezpředmětný.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu