ECLI:CZ:US:2012:4.US.1520.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1520/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky PREFA MAJETKOVÁ a.s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 307/2011-462 ze dne 16. února 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 2/2008-272 ze dne 10. února 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36, a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy (dále jen "Ústava") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 15 C 2/2008-272 ze dne 10. února 2011 ve spojení s usnesením č. j. 15 C 2/2008-336 ze dne 9. května 2011 zamítl žalobu spol. AZYS Trading a.s. (dále jen "žalobkyně"), kterou se za účasti stěžovatelky jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně domáhala na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") částky ve výši 1.065.729 mil. Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně a stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 307/2011-462 ze dne 16. února 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Žalované částky se žalobkyně za účasti stěžovatelky a spol. RASZTRA AG - CZ, a.s. (dále jen "úpadkyně") jako vedlejších účastnic na straně žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v konkurzním řízení, vedeném Krajským soudem v Pardubicích (dále jen "konkurzní soud") pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Stěžovatelka s odvoláním na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 tvrdí, že v projednávané věci je nezbytné vyvodit odpovědnost konkurzního soudu za škodu na majetku konkurzní podstaty, za kterou správci konkurzní podstaty úpadkyně neodpovídají, neboť dva z nich, kteří měli způsobit tuto škodu zpeněžováním majetku právního předchůdce stěžovatelky v předmětném konkurzním řízení, tak údajně činili "dle pokynů v rámci dohledu soudu podle ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen "ZKV") a se souhlasem soudce podle ustanovení §27 odst. 2 ZKV, v rozporu s ustanovením §19 odst. 3 ZKV". Z konkurzní podstaty, která byla sepsána podle pokynů soudce podle ustanovení §18 odst. 1 ZKV, tak docházelo ke zpeněžování majetku právního předchůdce stěžovatelky, který nebyl sepsán, aniž by proti tomuto postupu správce konkurzní podstaty konkurzní soud jakkoli zasáhl.
Stát tak podle stěžovatelky nečinností svých orgánů při ochraně vlastnických práv právního předchůdce stěžovatelky způsobil, že vznikla žalovaná škoda. Vznik škody odvíjí stěžovatelka od zpeněžování do konkurzní podstaty úpadkyně nezapsaných práv k dobývacímu prostoru Písníku Čeperka, který byl po dlouhou dobu trvajícího konkurzního řízení využíván k těžbě a téměř zcela vytěžen, přičemž značné výnosy z této činnosti byly údajně v průběhu předmětného konkurzního řízení zcizeny.
Nezákonným postupem konkurzního soudu v rámci dohledu podle ustanovení §12 ZKV při zpeněžování do konkurzní podstaty úpadkyně nezapsaných dobývacích práv k Písníku Čeperka se soud v předmětném řízení údajně nezabýval, což stěžovatelka považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Současně stěžovatelka zcela odmítá možnost, že by konkurzní soud o nezákonné činnosti konkurzního správce v souvislosti s využíváním Písníku Čeperka nevěděl.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů, provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud, stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1538/12, v níž rozhodoval o ústavní stížnosti žalobkyně směřující též proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné právní předpisy (v projednávané věci jak ZKV, tak i ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.) ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to jak ve vztahu k provedeným důkazům v řízení před soudem prvního stupně, tak i v souvislosti s doplněným dokazováním provedeným před soudem odvolacím. Proto porušení práva na spravedlivý proces nedovodil.
V souvislosti s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 65/05 ze dne 1. března 2006, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3187/08 ze dne 2. března 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud, stejně jako to učinil ve výše zmíněné věci sp. zn. III. ÚS 1538/12, konstatuje, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně.
Protože žalobkyně ani po opakované výzvě soudu nekonkretizovala údajná nezákonná rozhodnutí a nevymezila postup konkursního soudu, který považovala za nesprávný z hlediska jeho povinností daných ZKV, není možné obecným soudům vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci, tedy že se nezabývaly tím, co stěžovatelka považovala ve vztahu k jí údajně vzniklé škodě za podstatné.
I přes nedostatek relevantních skutkových tvrzení ze strany žalobkyně však obecné soudy své povinnosti řádně zjistit skutkový stav projednávané věci a vyvodit z nich odpovídající právní závěr dostály. V průběhu řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování a to jak obsahem spisu sp. zn. 46 K 4/2000, tak i spisů dalších (sp. zn. 17 C 65/2001, sp. zn. 41 Cm 189/2001, sp. zn. 44 Cm 80/2007), přičemž odvolací soud podrobně, logicky a srozumitelně v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětil, jak provedené důkazy hodnotil a jakými úvahami se zabýval. Závěr odvolacího soudu, že shromážděné důkazy nesvědčí ve prospěch tvrzení žalobkyně, že za jí vyčíslenou škodu odpovídá stát v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., je náležitě zdůvodněn a nevykazuje žádné ústavněprávní deficity.
Jestliže tedy oběma obecnými soudy nebyl v projednávané věci zjištěn nesprávný úřední postup konkurzního soudu, nebyl důvod se zabývat otázkou škody (vzniku a její výše), neboť bez naplnění tohoto základního předpokladu odpovědnosti státu nelze dospět ke kladnému závěru o odpovědnosti státu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje řadou rozhodnutí Ústavního soudu, tato rozhodnutí však nejsou v projednávané věci aplikovatelná pro odlišnou právní podstatu sporu a jeho skutkové okolnosti.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu