ECLI:CZ:US:2012:4.US.159.12.1
sp. zn. IV. ÚS 159/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) J. Š., 2) V. S., roz. Š. a 3) J. Š., všech zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, AK se sídlem Otakarova 5, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011 č. j. 30 Cdo 4616/2009-443 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009 č. j. 29 Co 553/2008-423 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení majetku zůstavitelky M. Š., zemřelé dne x. y. 1977.
Stěžovatelé stručně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení, ve kterém se žalobou proti žalovaným M. a K. J. neúspěšně domáhali určení, že dům v P. včetně stavební parcely a zahrady náleží do dědictví po jejich babičce M. Š. Nejvyššímu soudu vytkli libovůli v rozhodování, neboť bez dalšího přejal argumentaci odvolacího soudu, přičemž oba tyto soudy zcela pominuly, že soud I. stupně hodnotil platnost kupní smlouvy nejen podle §37, ale i podle §39 obč. zák. V této souvislosti provedl řadu dalších důkazů, což odvolací a dovolací soud nevzaly v úvahu a nehodnotily, zda se v důsledku doplnění dokazování změnil skutkový stav a zda byl soud I. stupně nadále vázán právním názorem soudu vyššího stupně. Napadený rozsudek dovolacího soudu stěžovatelé označili za nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není patrno, jak soud reagoval na jejich konkrétní dovolací námitky.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 133/2002 a po seznámení se s jeho obsahem a po posouzení námitek stěžovatelů z hlediska tvrzeného porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, není třeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám; lze jen shrnout, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, neboť se jim nepodařilo zpochybnit platnost smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí uzavřené dne 15. března 1972 mezi M. Š. a manželi J.
Ústavní soud považuje za vhodné nejprve obecně připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávali, představuje soubor práv procesního charakteru. Samotný pojem "spravedlivého" procesu není v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") blíže definován. Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tuto záruku chápe obecně jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena "rovnost zbraní", tj. každé procesní straně musí být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V civilním řízení tedy přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tyto záruky však nelze vykládat tak, že pokrývají veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, neboť samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě (bez dalšího) znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003, U 19/31 SbNU 327).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelům (resp. jejich právnímu předchůdci) nebylo bráněno v přístupu k soudu, jejich žalobními návrhy se obecné soudy zabývaly a ve věci samé rozhodly. Ze soudního spisu bylo rovněž ověřeno, že stěžovatelé (a před nimi i jejich právní předchůdce) se osobně či prostřednictvím právního zástupce opakovaně účastnili jednání před soudem I. a II. stupně, uplatnili svoje námitky, navrhovali důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovali na návrhy protistrany a čerpali opravné prostředky. Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo procesnímu znevýhodnění stěžovatelů; opak stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdili.
Principu práva na spravedlivý proces odpovídá i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, v jakém rozsahu mají být v té které věci shromážděny důkazy či jak mají být posuzovány, neboť uvedené je ve výlučné pravomoci obecných soudů; ty při zjišťování skutkového stavu a jeho právním posouzení postupují podle pravidel zakotvených v občanském soudním řádu. Jedním z těchto pravidel je ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. požadující, aby soud podal stručný a jasný výklad o tom, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak se vypořádal s rozhodujícími návrhy a námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti; poté zejména musí podat výklad o tom, jak věc posoudil po právní stránce. V opačném případě, nejsou-li dostatečně zřejmé rozhodovací důvody, lze usuzovat na libovůli v soudním rozhodování, což zpravidla vede k závěru o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998, N 120/12 SbNU 177, nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357 či nález sp. zn. IV. ÚS 3782/11 ze dne 24. 7. 2012 dostupný na http://nalus.usoud.cz a další).
V projednávané věci Ústavní soud nahlížel na soudní řízení v jeho celku a po úvaze, zda stěžovateli vytýkané nedostatky v rozhodování odvolacího a dovolacího soudu jsou schopny přivodit kasaci napadených rozhodnutí, dospěl k negativnímu závěru. Ústavní soud neshledal, že by se Městský soud v Praze dopustil pochybení, jež by mělo ústavně právní relevanci. Odvolací soud svým měnícím rozsudkem sledoval linii neplatnosti právního úkonu podle jednoho z kritérií uvedených v §39 obč. zák. v tehdejším znění (poznámka pod čarou č. 1), která jako jediná zůstala otevřená po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 5. 6. 2002 č. j. 30 Cdo 891/2002-264). V citovaném rozsudku dovolací soud vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu nedůsledné posouzení platnosti kupní smlouvy v celém rozsahu §39 obč. zák., neboť oba tyto soudy "zcela pominuly otázku posouzení věci podle posledního kritéria uvedeného v citovaném ustanovení..."). Platností kupní smlouvy z pohledu ustanovení §37 obč. zák. (svoboda vůle prodávající), §38 obč. zák. (nezpůsobilost z důvodu duševní poruchy), §39 obč. zák. (ve vztahu ke správnému určení výše kupní ceny) a §40 odst. 1 obč. zák. (forma právního úkonu) se dovolací soud vůbec nezabýval, neboť dovolací přezkum otevřel výhradně pro shora vymezenou právní otázku (srov. §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000). Z téhož - a jen z téhož - důvodu odvolací soud poté zrušil i rozsudek nalézacího soudu (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2003 č. j. 16 Co 44/2003-270).
Pokud soud I. stupně po doplnění dokazování přehodnotil svoje skutkové a právní nazírání i ve vztahu k problematice již vyřešené a odvolací soud jeho postup korigoval a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že odvolací soud neshledal nic, co by zavdávalo pochybnost o tom, že by se kupní smlouva příčila zájmům společnosti, a to i při vědomí, že jeden z kupujících byl funkcionářem KSČ; odvolací soud poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by svého postavení využil k nátlaku na prodávající a uzavřel, že "i z pohledu toho, co stanovil §39 o. z., ve znění účinném v době uzavření smlouvy ohledně sporných nemovitostí ve svém posledním kritériu, nebyla smlouva uzavřena neplatně". Právní závěry Městského soudu v Praze, převzaté pak i Nejvyšším soudem, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska proto obstojí. Ústavní soud pouze dodává, že mu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění skutkových závěrů, ani hodnotit celkovou důkazní situaci. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud identifikoval, která pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavně právní relevanci (případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu), ty však, jak shora uvedeno, v postupu Městského soudu v Praze nezaznamenal
Z napadených rozsudků dále vyplynulo, že odvolací soud nevytkl soudu I. stupně dokazování směřující ke zjištění, za se kupní smlouva příčila zájmům společnosti (§39 obč. zák.), kriticky hodnotil pouze to, že soud první instance opětovně hodnotil a posuzoval důkazy již dříve provedené a vyhodnocené tak, že o neplatnost smlouvy z pohledu §37 obč. zák. nešlo. Toto zjištění mělo oporu v soudním spisu - soud I. stupně již ve svém, v pořadí prvém rozsudku, ze dne 16. 9. 1997 č. j. 13 C 57/98-112 rozvedl, na základě jakých důkazů (svědecké výpovědi J. P., Z. S. účastnické výpovědi stěžovatelů, dopis jejich matky) včetně jejich hodnocení dospěl k závěru o nedůvodnosti tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy podle §37 obč. zák., přičemž jeho skutkové zjištění a právní hodnocení v odvolacím přezkumu v tomto rozsahu zcela obstálo (poznámka pod čarou č. 2). Soud I. stupně na svém závěru setrval i ve svém v pořadí druhém zamítavém rozsudku ze dne 16. 12. 2000 č. j. 13 C 267/92-217, opět v tomto rozsahu potvrzeném Městským soudem v Praze (poznámka pod čarou č. 3). Na těchto závěrech nic nezměnila skutečnost, že obě rozhodnutí soudu I. a II. stupně byla následně zrušena na základě kasačního rozsudku Nejvyššího soudu (viz shora), neboť Nejvyšší soud otázku svobody vůle prodávající neřešil a právní názor odvolacího soudu zavazující v tomto směru soud I. stupně zůstal nedotčen. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že se Městský soud v Praze a Nejvyšší soud nezabývaly otázkou, zda se v důsledku doplnění dokazování nezměnil skutkový stav a zda byl soud I. stupně nadále vázán právním názorem soudu vyššího stupně, neboť soudy obou stupňů v tomto směru reagovaly a svůj náhled na rozsah vázanosti soudu I. stupně právním názorem odvolacího soudu (ve vztahu k §37 obč. zák.) zřetelně vyložily. Takový postup nesvědčí o libovůli v rozhodování. Je skutečností, že se právní závěry soudů liší od právních názorů stěžovatelů, to samo však v prostoru vymezeném stěžovateli pro ústavně právní přezkum (kautely spravedlivého procesu) důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu není.
Po přezkoumání rozsudku dovolacího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho odůvodnění obsahuje všechny relevantní argumenty, na jejichž základě došlo k zamítnutí dovolání. Pokud se dovolací soud nezabýval všemi dovolacími námitkami stěžovatelů a podrobně na ně nereagoval, nehodnotil Ústavní soud tento postup jako porušení principů spravedlivého procesu. Z dovolání založeného ve spisu nalézacího soudu ověřil, že dovolací námitky představovaly opakovanou prezentaci nesouhlasného názoru stěžovatelů se zamítnutím žaloby a po obsahové stránce je bylo možno považovat za vlastní hodnocení již provedených důkazů a z toho vyplývající nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, jak byl vyložen shora. Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva zastává názor, že soud nemusí (samozřejmě podle povahy věci) opakovaně poskytovat podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení, je však povinen pojednat námitky, které jsou pro rozhodnutí věci zásadní. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud této povinnosti v projednávané věci dostál.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
--------------------
1) Podle ustanovení §39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 platilo, že neplatný je právní úkon též tehdy, příčí-li se svým obsahem nebo účelem zájmům společnosti.
2) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998 č. j. 16 Co 57/98-131 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen co do závěru vztahujícího se k otázce duševního zdraví prodávající - §38 odst. 2 obč. zák.
3) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001 č. j. 19 Co 363/2001-240