ECLI:CZ:US:2012:4.US.1678.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1678/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky ČETRANS a.s., se sídlem Revoluční 13, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Cm 19/2012-97 ze dne 2. 3. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 16. 7. 2010 u městského soudu žalobu o zaplacení 143 055 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a jiné újmy způsobené insolvenčním řízením, vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 5652/2009. Požadovaná částka sestávala z náhrady přímých marně vynaložených nákladů ve výši 5 810 000 Kč, ušlého zisku v souvislosti se ztrátou klientů ve výši 4 075 000 Kč, ušlého zisku z přerušení restrukturalizačního procesu ve výši 55 000 000 Kč, přiměřeného zadostiučinění za poškození dobré pověsti ve výši 68 170 000 Kč a nákladů spojených s obnovením vztahů s dodavateli ve výši 10 000 000 Kč. Usnesením městského soudu č. j. 16 Cm 97/2010-24 ze dne 22. 10. 2010 byla stěžovatelka vyzvána k uhrazení soudního poplatku ve výši 1 000 000 Kč, což učinila dne 30. 11. 2010. Městský soud následně usnesením č. j. 16 Cm 97/2010-94 ze dne 3. 2. 2012 vyloučil řízení o zaplacení částky 68 170 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za poškození dobré pověsti stěžovatelky k samostatnému řízení a usnesením č. j. 16 Cm 19/2012-97 ze dne 2. 3. 2012 vyzval stěžovatelku k úhradě dalšího soudního poplatku ve výši 1 000 000 Kč.
Posledně uvedené usnesení, jímž byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že jím bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i do práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že požadavek na úhradu dalšího soudního poplatku nemá oporu v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ani v žádném jiném právním předpisu; postup městského soudu proto odporuje ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Veškeré stěžovatelkou uplatněné nároky představovaly kompenzaci újmy vzniklé zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, bylo tedy logické, že se jich stěžovatelka domáhala v rámci jedné žaloby. Vyměřením dalšího soudního poplatku bylo stěžovatelce odpíráno právo na přístup k soudu a také tím byl porušen princip rovnosti "zbraní", neboť stěžovatelka byla postupem městského soudu zjevně znevýhodněna vůči dalším účastníkům řízení. Jelikož povinnost hradit soudní poplatek vzniká dle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích pouze při podání žaloby a o vyloučení věci k samostatnému řízení se zákon vůbec nezmiňuje, byla poplatková povinnost stěžovatelky plně konzumována již zaplacením prvního soudního poplatku. Stěžovatelka dále citovala, co do smyslu poplatkové povinnosti, nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2432/08 a IV. ÚS 162/99 stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2009 a ve vztahu k nežádoucím důsledkům bezúčelného rozdělování řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 53/2004. Dle stěžovatelky byl postup městského soudu, spočívající ve vyloučení nároku na přiměřené zadostiučinění za poškození dobré pověsti k samostatnému řízení, nepředvídatelný a za daných okolností není v jejích ekonomických možnostech tak vysoký soudní poplatek uhradit. Závěrem pak stěžovatelka podotkla, že je absurdní, pokud žalovaní dosáhli podáním šikanózního insolvenčního návrhu téměř ekonomické likvidace stěžovatelky, za což byli povinni na náhradě nákladů řízení uhradit 5 760 Kč, zatímco stěžovatelka, která se domáhá náhrady škody způsobené jednáním žalovaných, musela zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, což pro ni představovalo, krátce po zamítnutí insolvenčního návrhu, značnou finanční zátěž. Vyměření dalšího poplatku ve výši 1 000 000 Kč pak již zcela odporovalo principům spravedlivého procesu, jak uvedeno výše. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 16 Cm 19/2012-97 ze dne 2. 3. 2012 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Z námitek, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatnila, jich část neměla přímý vztah k předmětu řízení vymezenému stížnostním petitem (k tomu dále níže), a proto se jimi Ústavní soud nemohl věcně zabývat. Jedinou relevantní námitkou, mající vztah k napadenému usnesení, bylo tvrzení, že se ze strany městského soudu jedná o postup contra legem, resp. že v zákoně není obsažena jakákoliv pozitivní úprava poplatkové povinnosti v případě vyloučení věci k samostatnému řízení. Jádrem ústavní stížnosti tedy byl nesouhlas stěžovatelky s právním názorem městského soudu vážícím se k aplikaci zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž může v souvislosti s nesprávnou aplikací právního předpisu dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo.
Pokud by bylo přistoupeno na argumentaci stěžovatelky, že při vyloučení věci k samostatnému řízení nelze vyměřit nový soudní poplatek, pak by reductio ad absurdum žalobce uplatněním velkého množství nesouvisejících nároků prostřednictvím jedné žaloby mohl obcházet poplatkovou povinnost, neboť maximální výše soudního poplatku by byla limitována bodem 4 sazebníku poplatků (ve znění účinném do 31. 8. 2011), a to i přesto, že by obecné soudy následně naznaly, že se tyto věci ke spojení nehodí a konaly by o každé z těchto věcí samostatné řízení. Poplatek uhrazený žalobcem by v takovém případě byl mnohem nižší než kolik by činila jeho poplatková povinnost při řádném (samostatném) uplatnění jednotlivých nároků. Dle názoru Ústavního soudu odpovídá postup městského soudu, spočívající ve vyměření soudního poplatku z nároku vyloučeného k samostatnému řízení, mnohem více smyslu zákona o soudních poplatcích než výklad předestřený stěžovatelkou a nelze jej považovat za svévolný či nepřiměřeně formalistický.
Je ovšem možné, že obecný soud v konkrétním případě chybně vyloučí k samostatnému projednání věc, která by mohla být projednána v původním řízení, čímž bezdůvodně zatíží žalobce povinností hradit další soudní poplatek. To je ostatně situace, v níž se dle svých tvrzení nalézala stěžovatelka. Otázkou, zda městský soud v nyní projednávané věci postupoval správně, když usnesením č. j. 16 Cm 97/2010-94 ze dne 3. 2. 2012 vyloučil nárok stěžovatelky na úhradu nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti k samostatnému řízení, se však Ústavní soud zabývat nemohl, neboť citované usnesení nebylo ústavní stížností napadeno. Stejně tak nepovažoval Ústavní soud za relevantní argumentaci stěžovatelky vztahující se k výši soudního poplatku a její neschopnosti jej uhradit, neboť tyto okolnosti nejsou rozhodné z hlediska vzniku poplatkové povinnosti jako takové. K tomu, aby soudní poplatek nebránil nemajetnému účastníkovi řízení v ochraně jeho práv, slouží institut osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím lze účastníka řízení na jeho návrh vzniklé poplatkové povinnosti zprostit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu