ECLI:CZ:US:2012:4.US.1830.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1830/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. Š., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 543/2010-169 ze dne 23. března 2011 a proti Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 15 Nc 660/2009-130 ze dne 11. srpna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 15 Nc 660/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č. j. 15 Nc 660/2009-130 ze dne 11. srpna 2010 rozhodl, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 15 Nc 660/2009-21 ze dne 14. května 2009 se částečně zastavuje o částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a že ohledně nákladů oprávněných a nákladů exekuce zůstává nařízená exekuce v platnosti. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 11 Co 543/2010-169 ze dne 23. března 2011 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 8 pochybil, pokud svým usnesením exekuci nezastavil zcela s tím, že by současně rozhodl o nákladech řízení (exekuce). Tuto námitku uplatnila též v odvolání. Stran rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání pak vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas se závěrem, dle kterého náklady exekučního řízení určuje podle ust. §88 odst. 1, 3 exekučního řádu soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí povinnému a oprávněnému a dle kterého účastníci řízení následně mohou podat proti doručenému příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky. Protože však v souzené věci příkaz dosud vydán nebyl, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že argumentace povinné je přinejmenším předčasná. Podle názoru stěžovatelky má v případě zastavení exekuce rozhodovat současně o nákladech exekuce soud a nikoliv soudní exekutor. Pokud ovšem obecné soudy tuto pravomoc přenáší právě na soudního exekutora, dochází k zásahu do ústavou zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nerozhodly správně a je toho názoru, že pokud byla exekuce zastavena co do vymáhané jistiny i příslušenství v podobě úroku z prodlení a zbývalo vyřešit pouze otázku nákladů řízení (nákladů exekuce), měl již soud prvního stupně o těchto nákladech rozhodnout. Shora uvedený názor vyplývá podle stěžovatelky již z logiky věci, když výrok o nákladech řízení je výrokem akcesorickým k výroku hlavnímu. Tento názor má podle stěžovatelky rovněž oporu v platné právní úpravě a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to konkrétně ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 ze dne 15. února 2006, ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 a v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 558/06 ze dne 21. listopadu 2006.
Ačkoliv to podle stěžovatelky není přímo předmětem ústavní stížnosti, vyjadřuje se stěžovatelka v ústavní stížnosti též k určování výše nákladů exekuce v její věci. Stěžovatelka se domnívá, že se svým návrhem na zastavení exekuce byla převážně úspěšná, neboť více než polovina vymáhaného dluhu byla uhrazena ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce. Za této situace by tedy neměla hradit žádné náklady exekučního řízení, maximálně by se mohla podílet na úhradě minimální odměny a náhrady hotových výdajů soudního exekutora.
Svoji zásadní námitku závěrem stěžovatelka shrnuje tak, že obecné soudy při svém rozhodování porušily její právo na spravedlivý proces, když v rozporu s logikou věci, platnou právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odmítly rozhodnout o nákladech řízení v její exekuční věci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace aplikovaných právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti namítá, že Obvodní soud pro Prahu 8 pochybil, když exekuci nezastavil zcela, přičemž tuto námitku uplatnila také ve svém odvolání. Další argumentace stěžovatelky však směřuje k námitce, kterou uvádí stěžovatelka jako stěžejní, a to že obecné soudy odmítly rozhodnout, resp. nerozhodly o nákladech exekuce. Dále pak stěžovatelka uvádí, jak by o těchto nákladech mělo být rozhodnuto.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, však Ústavním soudem ve věci stěžovatelky zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že postup, kdy Obvodní soudu pro Prahu 8 nezastavil exekuci zcela, ale pouze z části, shledal logickým a řádně odůvodněným a z hlediska ústavnosti mu nemá co vytknout. Argumentace stěžovatelky týkající se toho, že Obvodní soud měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení, je tak nepatřičná, neboť exekuce směřující k jejich vymožení nebyla dosud zastavena. Pokud pak jde o námitky stěžovatelky týkající se vlastního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ztotožňuje se Ústavní soud zcela s odůvodněním v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze, dle kterého je tato argumentace předčasná.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. Cpjn 200/2005 ze dne 15. února 2006 a stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, neshledal Ústavní soud, že by v projednávané věci bylo postupováno s těmito stanovisky rozporně. Navíc se jedná o odkazy značně nepřípadné, neboť uvedená stanoviska se týkají vlastního rozhodnutí o nákladech exekuce. Odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 558/06 ze dne 21. listopadu 2006 pak považuje Ústavní soud též za nepřípadný, neboť jím bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, jejíž podstatou byla otázka, kdo je příslušný rozhodnout o nákladech exekuce v případě jejího zastavení. V projednávané věci však exekuce zcela zastavena nebyla.
Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu