ECLI:CZ:US:2012:4.US.1881.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1881/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ve věci ústavní stížnosti T. V. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. dubna 2011 č. j. 47 EXE 2304/2010-26, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Plzeň-město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové, ze dne 10. března 2011 č. j. 106 EX 18844/10-21 spojené s návrhy na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 8 a 2. Exekutorského úřadu Plzeň-město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové, jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2011 č. j. 47 EXE 2304/2010-26 a příkaz k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Plzeň-město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové, ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 EX 18844/10-21 se ruší, neboť postupem předcházejícím jejich vydání byl nerespektováním judikatury Ústavního soudu porušen článek 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrhy na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva a článku 1, článku 2 odst. 3, článku 89 odst. 2 Ústavy. Dále žádá zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále též jen "exekuční tarif"). Konečně stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatel uvádí, že dne 24. 11. 2009 nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 exekuci na majetek stěžovatele coby povinného sedmi samostatnými usneseními podle sedmi exekučních titulů z roku 2000 na základě sedmi samostatných návrhů podaných oprávněným Dopravním podnikem hl. m. Prahy, akciová společnost, ve stejný den. Dne 23. 11. 2009 a dne 25. 1. 2010 pak tentýž soud nařídil další dvě exekuce na základě dalších dvou samostatných návrhů téhož oprávněného podle dvou exekučních titulů vydaných v roce 2002. Ve všech devíti věcech byl provedením exekuce pověřen Exekutorský úřad Praha 5, soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, a jednalo se o vymožení pravomocně přiznané pohledávky za neuhrazené jízdné v pražské městské hromadné dopravě, resp. sankční přirážku, přičemž stěžovatel vymáhané částky včetně náhrady nákladů nalézacího řízení, nákladů exekuce a nákladů oprávněného uhradil ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění. Následně na další návrh téhož oprávněného ze dne 5. 8. 2010 nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 8. 11. 2010 č. j. 47 EXE 2304/2010-6 exekuci na majetek stěžovatele na základě exekučního titulu z roku 2001, jehož předmětem bylo rovněž přiznání pohledávky za neuhrazené jízdné v pražské městské hromadné dopravě, resp. sankční přirážku, přičemž provedením exekuce pověřil Exekutorský úřad Plzeň-město, soudní exekutorku JUDr. Jitku Wolfovou. Stěžovatel i v tomto případě vymáhanou částku včetně náhrady nákladů nalézacího řízení, nákladů exekuce a nákladů oprávněného uhradil ve lhůtě stanovené soudní exekutorkou ve výzvě k dobrovolnému plnění.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozhodnutím poskytl ochranu šikanóznímu výkonu práva ze strany oprávněného, který, věda o úsilí stěžovatele o spojení předchozích devíti exekučních věcí do jednoho řízení, ve snaze předejít spojení s nimi podal návrh na nařízení exekuce v desáté stěžovatelově věci s tím, aby provedením exekuce byl pověřen jiný soudní exekutor. Oprávněný nepředložil žádný racionální důvod pro podávání samostatných návrhů u exekučních titulů společně pravomocných nejméně sedm let; jeho cílem není rychlé vymožení jistiny, ale provozování podnikání svého druhu založené na ziscích z vymožených nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Ve stěžovatelově případě oprávněný vymáhal jistinu v celkové částce 2 248 Kč, náhrada nákladů nalézacího řízení činila cca 18 500 Kč, náklady oprávněného v exekučním řízení 34 200 Kč a náklady exekuce 78 000 Kč, tedy součet nákladů exekuce a nákladů oprávněného padesátkrát převyšuje vymáhanou jistinu.
4. Dle názoru stěžovatele nebyly při rozhodování o nákladech exekuce respektovány nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) a sp. zn. IV. ÚS 296/08 ze dne 8. 12. 2010 (N 243/59 SbNU 483), dle kterých, pokud stěžovatel vymáhanou povinnost splnil ve lhůtě stanovené ve výzvě k dobrovolnému plnění, náleží soudní exekutorce odměna v poloviční výši, tj. 1 500 Kč, a dále nikoli paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, ale pouze prokazatelně doložené náklady spočívající toliko v nákladech na zaslání jedné výzvy, které stěžovatel odhaduje na 300 Kč. Vzhledem k tomu, že tyto náklady výlučně zapříčinil oprávněný ve snaze domoci se náhrady vlastních nákladů spojených s exekucí, měl by je nést oprávněný. Stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že se těmito jeho námitkami nezabýval.
5. V souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, stěžovatel poukazuje na hrubý nepoměr mezi náhradou hotových výdajů exekutora v paušální částce 3 500 Kč a reálnými hotovými výdaji, přičemž tento stav považuje za neúnosný, nespravedlivý, nešetřící práva povinného a poskytující exekutorovi pouze další vedlejší odměnu. Vzhledem k tomu, že soudní exekutoři nerespektují ústavně konformní výklad tohoto ustanovení podaný Ústavním soudem pro případ splnění povinnosti povinným na základě výzvy k dobrovolné úhradě, navrhuje stěžovatel zrušení tohoto ustanovení.
6. K návrhu na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel uvádí, že tato neplní svůj účel, protože v rozporu s očekáváním vyjádřeným v důvodové zprávě se soudní řízení nezrychlilo, ale stalo se méně spravedlivým a dalo vzniknout "nákladovému byznysu", protože výše přiznaných nákladů neodpovídá reálně vynaloženým nákladům na účelné uplatnění práva, které jsou často nižší nebo vyšší. Napadená vyhláška vychází ze zprůměrování nákladů řízení provázaných s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a úkonů právních služeb v počtu čtyř až pěti, avšak pro exekuční řízení je nepřípadná, poněvadž paušální odměna za zastupování oprávněného dle této vyhlášky se rovná mimosmluvní odměně za dvanáct úkonů dle advokátního tarifu. Soudy nemohou této nespravedlnosti zabránit, protože se cítí být svázány stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008, a proto je třeba tuto vyhlášku zrušit a vrátit se k rozhodování dle advokátního tarifu, který více odpovídá ekonomické realitě a účelu právní úpravy.
7. V doplňcích k ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že oprávněný v letech 2008-2010 podal 282 092 návrhů na výkon rozhodnutí proti 76 016 povinným, tedy v průměru podal proti jednomu povinnému pět samostatných návrhů, čímž zatížení exekučních soudů neúčelně zvýšil o 80 %, přičemž tento stav způsobila vyhláška č. 484/2000 Sb. a nechuť soudů spojovat exekuční řízení z vlastní iniciativy. Stěžovatel dále upozornil na záměr Ministerstva spravedlnosti novelizovat vyhlášky č. 484/2000 Sb. a č. 330/2001 Sb. představující důsledek reflexe jejich nespravedlivých dopadů především ve věcech exekučních a bagatelních. Vyslovuje pochybnosti, zda tento záměr bude prosazen i přes nesouhlas České advokátní komory a Exekutorské komory České republiky, které se místo věcné argumentace brání změnám politickými prohlášeními a zaštiťují se ochranou "vždy oprávněných zájmů věřitelů nad vždy neoprávněnými zájmy dlužníků". Návrh ministerstva dle názoru stěžovatele způsobuje nerovnost, neboť od zprůměrované paušalizované náhrady se bude možné odchýlit pouze směrem dolů v jednoduchých věcech, nikoli nahoru ve věcech složitějších, čímž se neodstraní neústavnost vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale pouze se v jednom segmentu sníží a v jiném nově vytvoří. Stěžovatel uzavírá, že tato vyhláška bez jakéhokoli racionálního a legitimního důvodu zcela nadbytečně zasahuje do práv účastníků řízení a je jí nedůvodně uplatňována státní moc nad občany proti jejich zájmům.
8. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v exekučním řízení bylo postupováno v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a vyhláškou č. 330/2001 Sb., přičemž návrhy na nařízení exekuce byly podávány postupně, a proto byly i exekuce nařizovány postupně. Upozorňuje, že exekuční řízení vedené soudní exekutorkou JUDr. Wolfovou nelze spojit s ostatními devíti řízeními, neboť jsou vedena jiným exekutorem. Konstatuje, že bude rozhodováno o případném spojení věcí vedených soudním exekutorem JUDr. Podkonickým, a dodává, že v poslední době soud sám bez návrhu účastníka spojuje jednotlivé návrhy ke společnému řízení, pokud jsou podávány současně, tedy nikoli v delších časových intervalech.
9. Soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová ve svém vyjádření pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Je názoru, že okamžikem pověření provedením exekuce vzniká soudnímu exekutorovi nárok na úplatu, přičemž ta byla ve stěžovatelově věci stanovena v souladu s ustanovením §6 odst. 1 a 3 ve spojení s ustanovením §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Z paušální náhrady hotových výdajů není hrazeno jen doručování písemností účastníkům řízení, ale i telekomunikační poplatky, opisy, náhrada nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů a provádění součinnosti třetích osob. Pokud jde o výši odměny exekutora, namítá, že stěžovatel ve své argumentaci nezohledňuje další vzniklé náklady, zejména zavedení spisu, pracovní činnost zaměstnanců, energie, softwarové vybavení úřadu, výdaje na tiskoviny apod. Podotýká, že výše uvedené ustanovení vyhlášky nebylo již řadu let novelizováno a nereflektuje plně rostoucí výši cen a inflaci.
10. V replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 stěžovatel nesouhlasí s jeho tvrzením, že nedošlo k porušení aplikovaných právních předpisů. Soud dle mínění stěžovatele navozuje dojem, že se stěžovatel domáhal spojení řízení v projednávané věci s dalšími devíti řízeními vedenými u jiného exekutorského úřadu, čemuž tak není. Naopak soud se měl vyjádřit k otázce, zda neúčelné uplatňování práva oprávněným je důvodem pro nepřiznání nákladů oprávněného. Skutečnost, že soud spojil ke společnému řízení devět věcí vedených u soudního exekutora JUDr. Podkonického, s projednávanou věcí nesouvisí.
11. V replice k vyjádření soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové vyslovuje stěžovatel názor, že její vyjádření je vyhýbavé, nereaguje na podstatu věci a nepřináší konstruktivní polemiku. Stěžovatel nezpochybňuje právo soudního exekutora na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů, které by však měl soudní exekutor vyčíslit a nezneužívat institut paušální náhrady; argumentace soudní exekutorky podporuje stěžovatelův názor, že ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je třeba zrušit. Soudní exekutorce vytýká, že se nezabývala otázkou, zda má náklady exekuce nést stěžovatel nebo oprávněný, který šikanózním výkonem svého práva tyto náklady způsobil.
12. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
13. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno.
II.
14. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 47 EXE 2304/2010, z něhož zjistil následující:
15. Exekutorský úřad Plzeň-město, soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová, vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 3. 2011 č. j. 106 EX 18844/10-21, která byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 11. 2010 č. j. 47 EXE 2304/2010-6 podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 3. 2001 sp. zn. 15 C 2324/2000 k vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 011 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost. V rozhodnutí soudní exekutorka stanovila náklady exekuce a náklady oprávněného v celkové výši 11 220 Kč, z nichž odměna exekutorky dle ustanovení §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činila 3 000 Kč, náhrada hotových výdajů v paušální částce dle ustanovení §13 téže vyhlášky 3 500 Kč, DPH 1 300 Kč a náhrada nákladů oprávněného účelně vynaložených k vymáhání nároku 3 420 Kč. K námitkám stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 4. 2011 č. j. 47 EXE 2304/2010-26 příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, neboť náklady exekuce i náklady oprávněného byly stanoveny správně; skutečnost, že jiný soudní exekutor činí obdobné úkony jako v projednávané věci, nemohl soud zohlednit.
III.
16. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je též důvodná, zatímco návrhy na zrušení ustanovení §13 odst. 1 exekučního tarifu a vyhlášky č. 484/2000 Sb. shledal zjevně neopodstatněnými.
17. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.
18. Aplikuje tyto zásady, Ústavní soud dovodil, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím přímým provedením, náleží soudnímu exekutorovi odměna v poloviční výši dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu. Toto pravidlo pak dle Ústavního soudu platí i pro případ, kdy odměna exekutora stanovená postupem dle ustanovení §6 odst. 1 exekučního tarifu nedosahuje ani minimální výše, a uplatní se tak ustanovení §6 odst. 3 exekučního tarifu, dle kterého odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč, tedy i minimální odměnu exekutora ve výši 3 000 Kč lze snížit za použití ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753) a sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)].
19. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že tyto nálezy reagují na právní stav s účinností do dne 31. 10. 2008, kdy ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu, jímž se v případě upuštění exekutora od provedení exekuce v důsledku dobrovolného splnění povinným snižuje odměna exekutora na polovinu, odkazovalo na celé ustanovení §6 exekučního tarifu, které stanoví způsob výpočtu odměny exekutora, zatímco současné ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu odkazuje pouze na ustanovení §6 odst. 1 a 2 exekučního tarifu, čímž odstavec 3 tohoto ustanovení vyjímá ze svého dosahu, a tudíž by pravidlo o snížení odměny nemělo být použito v případě minimální odměny exekutora ve výši 3 000 Kč. Ústavní soud je však názoru, že shora uvedený princip ocenění určitého stupně dobrovolnosti plnění povinným je při určování odměny exekutora univerzální a uplatňuje se bez výjimky, a to zejména u exekuce, jejímž předmětem je bagatelní částka, z čehož plyne, že by poměr mezi výší vymáhané jistiny a odměnou exekutora při vědomí jeho omezené zásluhy na zaplacení dluhu byl obzvlášť nevyvážený. Opačný výklad by zvýhodňoval povinné, u nichž by byla vypočtena odměna exekutora standardním postupem dle ustanovení §6 odst. 1 exekučního tarifu ve výši jen v jednotkách či desítkách korun převyšující minimální hranici 3 000 Kč, a tudíž by se uplatnilo ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu o snížení odměny exekutora. Bylo-li úmyslem normotvůrce zachovat odměnu exekutora vždy přinejmenším v minimální výši 3 000 Kč, tohoto cíle dosaženo není. Rovněž stojí za zmínku, že způsob určení odměny exekutora upravuje ustanovení §6 odst. 1 exekučního tarifu, zatímco odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení pouze korigují její meze, ale odměnu přímo nestanoví.
20. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že soudní exekutorka i obvodní soud pochybily, pokud při rozhodování o odměně exekutorky nerespektovaly výše citovanou judikaturu Ústavního soudu týkající se této otázky.
IV.
21. Stěžovatel dále nesouhlasí s vyčíslením náhrady hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 1 exekučního tarifu v paušální výši 3 500 Kč a poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že v případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic a základem pro určení jeho odměny je částka nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudnímu exekutorovi do okamžiku, než bylo stěžovatelem dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudnímu exekutorovi přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše mu není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč. Stěžovatel se nachází v odlišné situaci, neboť plnil teprve po nařízení exekuce. Přesto jeho plnění nelze upřít jistou dobrovolnost, neboť dluh zaplatil bez přímé exekuce ve lhůtě stanovené ve výzvě exekutorky k dobrovolnému plnění. Ústavní soud zastává stanovisko, že i v tomto případě lze aplikovat závěry obsažené v citovaném nálezu, protože exekuční řízení bylo teprve ve svých počátcích a nedospělo do fáze, ve které již byla vykonána řada úkonů, v souvislosti s nimiž exekutorce vznikly hotové výdaje v takové výši, že by přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo případné a spravedlivé.
22. Je tedy nutno uzavřít, že soudní exekutorka i obvodní soud se nerespektováním výše zmíněného nálezu Ústavního soudu dopustily pochybení, které má ústavněprávní relevanci.
V.
23. K hospodárnosti řízení v souvislosti se zahajováním exekučního řízení samostatnými návrhy oprávněného vůči témuž povinnému se Ústavní soud opakovaně vyjádřil. Připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci po všech stránkách spolu související spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen článek 36 Listiny, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Ústavní soud svou judikaturou nezpochybnil právo na náhradu nákladů exekuce jak na straně soudního exekutora, tak i na straně oprávněného, zdůraznil však, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za určitých skutkových okolností představuje rovněž zneužití práva, které lze považovat za porušení práva povinného na minimalizaci zásahů vyplývajícího z článku 1 odst. 1 Ústavy [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347), sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011 (N 180/63 SbNU 91), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
24. Povinnost počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující povinného, stíhá i oprávněného. Ústavní soud je dalek toho, aby obhajoval či naváděl dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, nicméně neúčelně vynaložené náklady by se neměly stát faktickou sankcí vůči povinnému a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou nebo exekutora (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2013/10, dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne, že i sám oprávněný je povinen zvážit nutnost vedení samostatných exekučních řízení, resp. důvodnost podání samostatných návrhů na nařízení exekuce na majetek téhož povinného.
25. Z vyžádaného spisu ani z vyjádření účastníků řízení nevyplývá žádný (tím méně legitimní) důvod pro zahajování exekučních řízení oprávněným pro každý exekuční titul samostatně v situaci, kdy všechny exekuce byly nařízeny na majetek téhož povinného ohledně pohledávek shodné povahy a na základě exekučních titulů, které již v době podání prvního návrhu na nařízení exekuce byly několik let pravomocné a vykonatelné. Tyto okolnosti svědčí pro (stěžovatelem vytýkaný) šikanózní výkon práva oprávněným za účelem jednoduchého získání příjmů prostřednictvím náhrady nákladů řízení; ani případné neúmyslné způsobení tohoto stavu vyvolané např. velkým množstvím pohledávek na straně oprávněného a chaosem v jeho dokumentech nemůže jít k tíži stěžovatele v podobě povinnosti zaplatit zvýšené náklady oprávněného vynaložené k samostatnému vymáhání jeho pohledávek. Nadto je patrno, že oprávněný je schopen se efektivně orientovat ve velkém množství svých pohledávek vůči různým povinným, je-li s to podat prvních sedm návrhů na nařízení exekuce na majetek stěžovatele v jednom dni.
26. Jestliže oprávněnému nic nebránilo v podání jednoho návrhu na nařízení exekuce ohledně všech exekučních titulů, jež mu přiznávaly právo na plnění vůči stěžovateli, účelně vynaložené náklady oprávněného k vymáhání nároku [srov. §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] jsou pouze náklady, které by oprávněný vynaložil při podání jednoho společného návrhu. Oprávněnému přísluší toliko náhrada nákladů - pokud takové vůbec vzniknou - vypočtená jako rozdíl mezi náklady společného exekučního řízení, pokud by bylo vedeno o všech desíti věcech stěžovatele, a náklady exekučního řízení, které vzniknou ve zbylých devíti exekučních věcech, jež byly Obvodním soudem pro Prahu 8 spojeny ke společnému řízení.
VI.
27. Návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 1 exekučního tarifu je zjevně neopodstatněný, neboť pro případ dobrovolného plnění povinným Ústavní soud toto ustanovení ústavně konformně vyložil (viz judikaturu citovanou výše) a v případech ostatních, kdy exekuce skutečně proběhla a soudní exekutor učinil náležité kroky k vymožení uložené povinnosti, plní svůj účel. Rezistence soudních exekutorů jakožto orgánů vykládajících a aplikujících toto ustanovení vůči zmíněné judikatuře Ústavního soudu je jevem velmi negativním, avšak není dostatečným derogačním důvodem s ohledem na Ústavním soudem vyznávanou zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a zásadu přednosti ústavně konformního výkladu před zrušením konkrétního ustanovení právního předpisu. Ústavní soud však důrazně připomíná, že dle článku 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici článku 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)].
VII.
28. Rovněž návrh na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. zjevně postrádá opodstatněnost. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně dovodil, že státní moc je ve své činnosti vedena příkazem proporcionality (přiměřenosti) a zákazem legislativní svévole. Východiskem je test ústavnosti napadeného právního předpisu založený na postupném zkoumání splnění tří podmínek pro ústavněprávní akceptaci tohoto předpisu: vhodnosti (účelu), potřebnosti (nezbytnosti) a přiměřenosti (v užším smyslu). V rámci tohoto testu ústavnosti jde o posouzení toho, zda zvolený prostředek (zásah) je vůbec způsobilý dosáhnout zamýšleného cíle, zda neexistuje šetrnější prostředek, který by mohl vést k obdobnému efektu, a konečně zda nedochází k přílišnému a nedůvodnému upřednostňování jednoho základního práva před právem jiným. Přitom musí platit, že čím intenzivnější zásah veřejná moc činí, tím silnější musí na tomto omezení existovat legitimní obecný zájem [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)].
29. Smyslem vyhlášky č. 484/2000 Sb. je dle důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zjednodušení výpočtu odměny za zastupování v občanském soudním řízení a odstranění průtahů způsobených účastníky řízení vedenými úmyslem dosáhnout vyšší odměny za právní zastupování v důsledku více poskytnutých úkonů právní služby. Tento cíl je legitimní a napadená vyhláška je schopná tohoto záměru dosáhnout; stěžovatelem navrhovaný návrat k rozhodování dle advokátního tarifu by k dosažení tohoto cíle nevedl; důvodem pro vydání napadené vyhlášky byla právě nemožnost dosažení sledovaného cíle pomocí právní úpravy obsažené v advokátním tarifu. Volba konkrétního cíle sledovaného právní úpravou je věcí normotvůrce a Ústavnímu soudu nepřísluší do ní zasahovat, ledaže by tímto způsobem došlo k nepřijatelnému upřednostnění základního práva či veřejného zájmu před právem či zájmem jiným, což naplněno není. Lze připustit, že napadená vyhláška může vyvolávat dílčí nespravedlnosti v některých typech řízení, tyto však nepředstavují dostatečně závažný důvod k jejímu zrušení jako celku, ale spíše k jednotlivým korekcím ve vztahu k dílčím případům disproporcionality cestou rozhodovací činnosti obecných soudů, které koneckonců nejsou napadeným právním předpisem bezvýhradně vázány (srov. článek 95 odst. 1 Ústavy). Ve stěžovatelově případě je zjištěná nespravedlnost způsobená šikanózním výkonem práva ze strany oprávněného korigována výše naznačeným výkladem pojmu účelnosti nákladů vynaložených k vymáhání nároku. Námitka protiústavní nerovnosti ve vztahu ke složitějším řízením, v nichž napadená vyhláška nedovoluje přiznat vyšší náhradu nákladů, zde nemá místo, neboť uplatněním napadené vyhlášky tato skutečnost ve stěžovatelově věci nenastala (srov. ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu).
VIII.
30. Lze shrnout, že potvrdil-li Obvodní soud pro Prahu 8 správnost výše soudní exekutorkou stanovených exekučních nákladů v části týkající se výše odměny exekutorky a náhrady hotových výdajů a dále náhrady nákladů oprávněného, nerespektoval nosné důvody nálezů shora citovaných, v důsledku čehož nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na článek 2 odst. 2 Listiny, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny). Tím, že soud nerespektoval závazné právní názory Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž ve svém rozhodnutí předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, porušil i článek 2 odst. 2 Listiny a článek 2 odst. 3 a článek 89 odst. 2 Ústavy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 59-72, případně též nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433), bod 51]. Totéž platí i pro napadené rozhodnutí soudní exekutorky.
31. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a usnesení obecného soudu, jakož i příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorkou zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhy na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
32. Pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení neshledal Ústavní soud důvod; stěžovatel mimořádné a výjimečné okolnosti případu, pro něž by o náhradě nákladů v jeho prospěch mělo být rozhodnuto, netvrdil ani ničím nedokládal.