ECLI:CZ:US:2012:4.US.198.12.1
sp. zn. IV. ÚS 198/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č. j. Ncp 1523/2011-13 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2011 č. j. 16 C 67/2011-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti proti Oblastní nemocnici Jičín, a. s. (vedlejší účastnice) podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhal v žalobním petitu, aby bylo vedlejší účastnici dále uloženo:
a) zdržet se bránění stěžovateli v nahlížení do zdravotní dokumentace jeho zemřelého otce a pořizování si výpisů, opisů a kopií;
b) zaslat stěžovateli doporučeným dopisem informace o zdravotním stavu jeho zemřelého otce a příčinách jeho úmrtí, zdali byla provedena pitva a její výsledek.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 4. 2011 č. j. 16 C 67/2011-8 uvedenou část žalobního petitu vyloučil k samostatnému projednání s odůvodněním, že stěžovatel spojil v jedné žalobě nároky, pro které je dána rozdílná věcná příslušnost soudu. Ve věci ochrany osobnosti je v prvním stupni dána věcná příslušnost krajského soudu, pro nároky vyloučené k samostatnému projednání pak je věcně příslušný okresní soud podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"). Ke stěžovatelem podanému opravnému prostředku Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 22. 11. 2011 č. j. Ncp 1523/2011-13 zopakoval, že k projednání a rozhodnutí o uvedených nárocích vyloučených k samostatnému projednání jsou dle §9 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") v prvním stupni příslušné okresní soudy.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v bránění jeho osobě nahlížet do zdravotní dokumentace jeho zemřelého otce a pořizování si výpisů, opisů a kopií a v neposkytnutí informace o zdravotním stavu jeho zemřelého otce, příčinách jeho úmrtí, o provedení pitvy a jejím výsledku spatřuje zásah do práva na ochranu jeho osobnosti. Je tak podle jeho názoru dána i v této části žalobního petitu věcná příslušnost krajského soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové tak došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, a to vzhledem k nesprávné aplikaci ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř. Vrchní soud v Praze pak nesprávně aplikoval ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř., neboť ve věcech ochrany osobnosti rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně. Zásah vrchního soudu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces pak vyplývá i z absence jakéhokoliv odůvodnění jeho rozhodnutí, což činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným a se znaky libovůle, k čemuž stěžovatel argumentačně odkazuje na nálezy Ústavního soudu. Vyloučení k samostatnému řízení je podle stěžovatele také v rozporu s principem hospodárnosti řízení projednání věci rychle, účinně a bez zbytečných průtahů. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a oběma obecným soudům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve smyslu §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, a žádá rovněž o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná interpretační libovůle), či v případě rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
6. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že bránění jeho osobě nahlížet do zdravotní dokumentace a neposkytnutí informace o zdravotním stavu jeho zemřelého otce představuje zásah do jeho osobnostních práv, a že tedy k rozhodování o uspokojení těchto jeho nároků je věcně příslušný krajský soud. V nesprávné aplikaci ustanovení §112 odst. 2 a §9 odst. 1 o. s. ř., vztahujících se k věcné příslušnosti soudu a vyloučení věci k samostatnému projednání pak stěžovatel spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.]. Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykládal podzákonné právní předpisy.
8. V odůvodnění svého rozhodnutí o vyloučení části žalobního petitu k samostatnému projednání Krajský soud v Hradci Králové zdůraznil, že předmětné stěžovatelovy nároky na informace o zdravotním stavu jeho zemřelého otce vyplývají z ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, u něhož je procesně dána věcná příslušnost okresního soudu. V ustanovení §67ba zákona o péči o zdraví lidu je explicitně stanoveno, že právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, příčinách úmrtí a výsledku pitvy, byla-li provedena, právo v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do zdravotnické dokumentace nebo do jiných zápisů vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta, na pořízení výpisů, opisů nebo kopií těchto dokumentů mají osoby blízké zemřelému pacientu, neurčil-li za svého života jinak. V případě neposkytnutí uvedených informací se naplnění předmětného práva na informace může osoba blízká domáhat žalobou u okresního soudu.
9. Ke stěžovatelovu tvrzení, že neposkytnutím uvedených informací bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti, Ústavní soud uvádí shodně se závěrem, který učinil v usnesení sp. zn. III. ÚS 245/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), že samotný fakt nevydání zdravotní dokumentace neumožňuje vyložit ochranu osobnostních práv v tak extenzivním rozsahu, jak to v odůvodnění svého podání činí stěžovatel. Stěžovatel ostatně pro své tvrzení o zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti neposkytnutím uvedených informací neuvádí v ústavní stížnosti prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a jež by tomuto jeho tvrzení přisvědčovaly. V návaznosti na uvedená zjištění Ústavní soud ve stěžovatelem namítaném výkladu a aplikaci ustanovení §112 odst. 2 a §9 odst. 1 o. s. ř. neshledal ze strany obecných soudů znaky svévole, učiněný výklad předmětných ustanovení nepostrádá racionální základnu a nevykazuje ani jiný ústavněprávní deficit. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové aplikaci předmětných ustanovení dostatečně odůvodňuje věcnou příslušností okresního soudu. Pokud jde o stěžovatelovu námitku na nedostatek odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak Ústavní soud shledává, že stěžovatel uplatnil ve vztahu k usnesení Krajského soudu opravný prostředek, ač tento nebyl, jak vyplývalo i z poučení uvedeném v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, přípustný. Vrchní soud v Praze nicméně ke stěžovatelem uplatněnému opravnému prostředku vyslovil své stanovisko, jehož součástí bylo i odůvodnění věcnou příslušností okresního soudu dle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř.
10. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti vázán pravomocemi a kompetencemi stanovenými mu Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost neslouží k ochraně všech práv, ale toliko práv základních, garantovaných právními předpisy ústavní právní síly. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby v rámci řízení o ústavní stížnosti perfekcionisticky korigoval průběh či výsledky řízení před obecnými soudy. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů, jejichž rozhodnutím byla část stěžovatelova žalobního petitu vyloučena k samostatnému projednání, zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a zákonného soudce neshledal. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pak jako návrh podaný po lhůtě [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
12. Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti, nerozhodoval Ústavní soud o tomto návrhu samostatným rozhodnutím, neboť o vlastním návrhu rozhodoval neodkladně.
13. Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, pak z ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit pouze v odůvodněných případech podle výsledků řízení. V projednávané věci k takovému postupu Ústavní soud vzhledem k jeho výsledku neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu