ECLI:CZ:US:2012:4.US.214.12.1
sp. zn. IV. ÚS 214/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky TIME : SERVICE, a.s., se sídlem v Praze 7, Tusarova 41/453, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 6/2011-92 ze dne 15. září 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 30 C 252/2007-58 ze dne 19. května 2010 v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatele na nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 6.4.2007, č. j. 070442/2006-631/Men/G-VII.vyř. a předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3.10.2007, č.j. 38026/2007-603 ohledně povinnosti stěžovatele uhradit společnosti Telefónica Czech Republic, a.s., částku ve výši 34.723,60 Kč takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 30 C 252/2007, k němuž byl připojen též spis Českého telekomunikačního úřadu sp. zn. 070442/2006, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 30 C 252/2007-58 ze dne 19. května 2010 zamítl žalobu, aby soud nahradil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. 070442/2006/2006-631/Men/G-VII. vyř. ze dne 6. dubna 2007 a rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu č. j. 38026/2007-603 ze dne 3. října 2007 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 24 Co 6/2011-92 ze dne 15. září 2011 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud nahradil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. 070442/2006/2006-631/Men/G-VII. vyř. ze dne 6. dubna 2007 a rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu č. j. 38026/2007-603 ze dne 3. října 2007, ohledně smluvní pokuty ve výši 5.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Jádrem argumentace stěžovatelky je posouzení otázky, zda neuplatnění námitek proti vyřízení reklamace vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby ve třicetidenní lhůtě dle ust. §82 odst. 11 zák. č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (dále jen "zákon o telekomunikacích") má za následek, jak uzavřely ve věci rozhodující správní orgány a následně též soudy, že v řízení podle ust. §98 bod 8 písm. d) téhož zákona již nelze správnost vyúčtování za poskytnuté telekomunikačních služby přezkoumat.
Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze je sice pravomocný, ale není jím ještě pravomocně ukončen spor mezi stěžovatelkou a žalobcem v celém rozsahu. Uvedeným rozhodnutím byl rozsudek soudu prvního stupně z části zrušen a v tomto rozsahu dále pokračuje řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
S ohledem na právě uvedené skutečnosti se v části směřující proti zrušujícímu výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského sudu v Praze jedná o nepřípustný návrh.
Ústavní soud následně přezkoumal zbývající (rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzující) část v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze a v záhlaví citovanou část rozhodnutí Obvodního soudu v Praze a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, a především tedy závěr o tom, že neuplatnění námitek proti vyřízení reklamace za poskytnuté telekomunikační služby má za následek, že se vlastními námitkami proti vyúčtování již nelze v řízení o stanovení povinnosti zaplatit za vyúčtované služby zabývat, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Ústavní soud proto na tato rozhodnutí jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování pouze odkazuje s tím, že jeho úkolem není podávat výklad podústavních právních předpisů a sjednocovat judikaturu. To je úkolem Nejvyššího soudu, k němuž stěžovatelka měla možnost podat s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) dovolání, což však neučinila.
Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu