ECLI:CZ:US:2012:4.US.236.12.1
sp. zn. IV. ÚS 236/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. A. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 Nt 85/2010-16 ze dne 14. 11. 2010 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s obviněním ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, spáchaného ve spolupachatelství. Dne 15. 9. 2011 byla v této věci podána obžaloba u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud usnesením sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 rozhodl, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě dle §71 odst. 5 trestního řádu, přičemž současně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dle §72 odst. 3 trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu stížnost, ta však byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými rozhodnutími městského a vrchního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti nejprve vyjádřil nesouhlas s názorem městského soudu, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento čin spáchal stěžovatel. Dle názoru stěžovatele nebylo doposud nikterak prokázáno, že by se předmětné trestné činnosti dopustil, natož že by tak činil v součinnosti s dalšími osobami či ve velkém rozsahu. Obě napadená rozhodnutí byla odůvodněna toliko vágně, nebyl z nich zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, což je činilo nepřezkoumatelnými, a v konečném důsledku i protiústavními. Stěžovatel zdůraznil, že požadavek precizního odůvodnění, z nějž by vyplývalo, jaké konkrétní skutečnosti vedly obecné soudy k závěrům obsaženým ve výroku jejich rozhodnutí, nabývá na významu za situace, kdy vazba trvá již více než rok a její další prodlužování představuje závažný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. Obecné soudy se nadto nesprávně soustředily pouze na důvody vazby a zcela pominuly požadavky plynoucí z ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, dle nějž lze obviněného ponechat ve vazbě, pouze pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, jak je zřejmé např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 215/97. V nyní projednávané věci se přitom k první podmínce městský soud vyjádřil toliko v obecné rovině; splněním druhé podmínky se obecné soudy nezabývaly vůbec. Stěžovatel podotkl, že dosavadní průběh trestního řízení nikterak nenasvědčoval tomu, že by byly tyto podmínky ve vztahu k jeho osobě dány, naopak z něj vyplynulo několik zásadních skutkových okolností, které se během pobytu stěžovatele ve vazbě změnily a které důvodnost vazby zpochybňují. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tvno 27/96, dle nějž okolnost, že je u obviněného dán důvod vazby, sama o sobě nepostačuje pro závěr, že jeho propuštěním na svobodu hrozí, že dosažení účelu trestního stíhání bude zmařeno nebo podstatně ztíženo, a vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy orgány činné v trestním řízení neuvedly žádný závažný objektivní důvod, pro který nebylo možné trestní stíhání skončit, a ani neprokázaly existenci reálné a opodstatněné hrozby zmaření dosažení účelu trestního stíhání propuštěním stěžovatele z vazby, měl být stěžovatel z vazby bez dalšího propuštěn. Stěžovatel konstatoval, že si je vědom, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, nicméně z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 585/02 plyne, že se cítí oprávněn zasáhnout v případech, kdy není rozhodnutí o omezení osobní svobody podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku, což byl právě případ stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu sp. zn. 3 To 70/2011 ze dne 10. 11. 2011 a usnesení městského soudu sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 svým nálezem zrušil a aby zakázal orgánům činným v trestním řízení porušovat jeho ústavně zaručená práva a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost jako naléhavou ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výhradou níže uvedenou, přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a to především co se týče důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a naplnění podmínek plynoucích z §71 odst. 4 trestního řádu.
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na skutečnost, že v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, publikován tamtéž, svazek 8, nález č. 95, str. 367 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy.
Jak vyplynulo z obsahu listin tvořících přílohu k ústavní stížnosti, stěžovatel ani v rámci svého výslechu před městským soudem a především ani ve své stížnosti proti usnesení městského soudu sp. zn. 2 T 12/2011 ze dne 10. 10. 2011 naplnění podmínek plynoucích z §71 odst. 4 trestního řádu nezpochybňoval. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyužil k odstranění tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv všech procesních prostředků, které mu zákon poskytoval, a jeho ústavní stížnost tak byla v tomto rozsahu nepřípustná.
Co se týče dalších námitek stěžovatele, Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby a o jejím dalším trvání byla Ústavním soudem opakovaně přezkoumávána v řízeních vedených pod sp. zn. III. ÚS 408/11, III. ÚS 1113/11 a II. ÚS 2551/11, přičemž všechny ústavní stížnosti byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (všechna citovaná usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře, jakož i v citovaných rozhodnutích, zdůraznil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, jestliže orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Namítal-li stěžovatel, že trestní stíhání jeho osoby není důvodné, nutno předeslat, že posouzení této otázky náleží především orgánům činným v trestním řízení, přičemž Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů o dalším trvání vazby pak Ústavní soud připomíná i závěry plynoucí z odborné literatury, dle níž rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha. C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Námitky stěžovatele, že mu doposud nebylo prokázáno, že se trestné činnosti dopustil, se proto zcela míjí s podstatou rozhodování soudu o dalším trvání vazby, neboť v dané fázi trestního řízení obecné soudy ani k definitivnímu závěru o jeho vině či nevině dospět nemohou; pro další setrvání stěžovatele ve vazbě postačuje toliko důvodné podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal právě stěžovatel. Splnění těchto podmínek obecné soudy konstatovaly, přičemž Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by jim bylo možno z hlediska ústavněprávního vytknout; jestliže se okolnosti, na nichž bylo podezření vůči obviněnému založeno, od vzetí obviněného do vazby, resp. od posledního rozhodování o jejím dalším trvání, podstatným způsobem nezměnily, není třeba, aby obecné soudy tyto okolnosti znovu podrobně rekapitulovaly. Jelikož napadená rozhodnutí jako celek splňovala co do svého odůvodnění kritéria stanovená trestním řádem a jelikož nebylo zjištěno žádné pochybení, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu