ECLI:CZ:US:2012:4.US.2890.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2890/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky STIMBUILDING, s. r. o., se sídlem Holečkova 31, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 707/37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 č. j. MSPH 60 INS 3960/2010-B-104, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v insolvenční věci dlužníka STIM TOOLS, a. s., pro hrubé porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na ochranu vlastnictví zaručeného článkem 11 Listiny. Dále stěžovatelka žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť tak nedojde k nezvratnému kroku v podobě výplaty částečného rozvrhu a nevznikne tak škoda na straně stěžovatelky tím, že zbylá hodnota majetkové podstaty nebude k úhradě pohledávky stěžovatelky za majetkovou podstatou dlužníka dostatečná.
Z podané ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze napadeným usnesením povolil částečný rozvrh přihlášených pohledávek, k němuž bude použita část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty ve výši 5 000 000 Kč (výrok I.) a určil poměr uspokojení pohledávek věřitelů (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že návrhu insolvenční správkyně na povolení částečného rozvrhu vyhověl, neboť odpovídá intencím ustanovení §301 insolvenčního zákona, přičemž nepřihlédl k nesouhlasnému stanovisku stěžovatelky, jejíž pohledávka za majetkovou podstatou dosud nebyla najisto postavena, je zcela sporná a nebyla zatím uplatněna ani v režimu ustanovení §203 insolvenčního zákona.
Stěžovatelka uvádí, že eviduje pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka v celkové výši 3 372 281,99 Kč, která byla řádně a včas uplatněna vůči insolvenční správkyni. Je názoru, že stav zpeněžení majetkové podstaty dlužníka neumožňuje částečný rozvrh ve výši 5 000 000 Kč, neboť dlužník nedisponuje takovou hotovostí, která by dovolila jak řádnou úhradu všech ze zákona přednostně uspokojovaných pohledávek, tak částečný rozvrh v dané výši. Nadto nelze ani předpokládat, že by dlužník v budoucnosti dostatečnou hotovostí disponoval, protože jediný jeho významnější majetek byl již prodán. Stěžovatelka dodává, že insolvenční správkyně sice rozporuje výši pohledávek stěžovatelky, avšak svá tvrzení řádně nepodložila ani se kvalifikovaně nevyjádřila k jednotlivým podkladům.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
S ohledem na skutečnost, že proti napadenému rozhodnutí obecného soudu zákon nepřipouští odvolání, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvouinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z článku 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jinak řečeno, Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1362/11 ze dne 31. 5. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 227/11 ze dne 1. 11. 2011 dostupná na http://nalus.usoud.cz), a tudíž právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí obecně ústavním pořádkem garantováno není [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121), odst. 26, a nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), odst. 44]. Ústavní soud dal v řadě svých rozhodnutí zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o věcech, jež jsou menšího, či dokonce tzv. objektivně bagatelního významu, nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387), usnesení sp. zn. II. ÚS 771/06 ze dne 11. 1. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 615/09 ze dne 18. 11. 2009].
Těmto východiskům pak koresponduje názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)]; takováto situace není však v základu případu stěžovatelky.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu