ECLI:CZ:US:2012:4.US.291.12.1
sp. zn. IV. ÚS 291/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. N., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2011 č. j. 61 Co 325/2010-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. ledna 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Městská část Praha 6 se žalobou ze dne 4. listopadu 1998 domáhala na stěžovatelce zaplacení pohledávky ve výši 229 158,- Kč. Stěžovatelka vznesla námitku započtení co do částky 204 310,- Kč. O věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. dubna 2002 pod č. j. 10 C 111/99-48 tak, že žalobu co do částky 182 060,- Kč zamítl a stěžovatelku uznal povinnou hradit poplatek z prodlení s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 1. srpna 2002. V zákonné lhůtě dne 16. srpna 2002 podala stěžovatelka faxové odvolání, toto však nebylo doplněno v zákonné lhůtě písemným podáním z důvodu, že advokátní kancelář právního zástupce stěžovatelky v Praze 8 na Karlíně byla zaplavena a v souvislosti s povodněmi znepřístupněna. Soud k tomuto faxovému podání nepřihlížel, přestože dne 19. srpna 2002 právní zástupce stěžovatelky soud požádal z uvedených důvodů o prominutí zmeškání lhůty a podal odvolání dne 14. října 2002.
V návaznosti na výše uvedené bylo stěžovatelce doručeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. srpna 2005 čj. 14 Nc 2353/2005-9, kterým byla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 2002 č. j. 10 C 111/99-48 nařízena exekuce na její majetek k uspokojení pohledávky oprávněného Městské části Praha 6 ve výši 598 741,- K a na náhradu jeho nákladů. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 23. listopadu 2005 odvolání s tím, že rozsudek č. j. 10 C 111/99-48 dosud nenabyl právní moci a není možné podle něho vést exekuci.
Stěžovatelka ihned po doručení exekučního příkazu navázala kontakt s pověřeným soudním exekutorem a vymáhanou částku dobrovolně splatila. K návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu, že jí byla povolena zmeškaná odvolací lhůta do exekučního titulu, tj. do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. srpna 2005 č. j. 14 Nc 2353/2005-9, který se tak stal neúčinným, byla usnesením Okresního soudu Domažlice ze dne 13. srpna 2007 č. j. 14 Nc 2353/2005-87 předmětná exekuce zastavena, výrokem II. soud konstatoval, že stěžovatelka oprávněnému náklady exekuce nehradí a výrokem III. soud nařídil stěžovatelce úhradu nákladů exekuce ve výši 111 050,80 Kč k rukám soudního exekutora. Do výroku o povinnosti hradit náklady exekutorovi podala stěžovatelka odvolání, v jehož důsledku bylo usnesení v dotčeném výroku zrušeno a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Opětovné rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. listopadu 2007 ukládající stěžovatelce povinnost hradit náklady exekutorovi ve výši 111 050,80 Kč v důsledku dalšího odvolání stěžovatelky bylo odvolacím soudem zrušeno a věc znovu vrácena soudu prvního stupně k rozhodnutí.
Okresní soud Domažlice pak rozhodl dne 5. března 2009 dalším usnesením tak, že stěžovatelka hradí náklady exekuce dle ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Na základě dalšího odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí s poukazem na to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., přesto však potvrdil úvahy soudu prvního stupně o povinnosti hradit náklady exekuce exekutorovi ve smyslu předpokladů dle ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Zároveň konstatoval, že na rozhodnutí o nákladech exekutora nelze použít ustanovení §150 o. s. ř. Okresní soud Domažlice pak následně dne 11. května 2010 usnesením č. j. 14 Nc 2353/2005-160 rozhodl tak, že výrokem I. ve věci oprávněného Městské části Praha 6 2353/2005-160 uložil stěžovatelce povinnost uhradit na nákladech exekuce 54 372,- Kč k rukám soudního exekutora (výrok I.) a žádnému z účastníků a ani soudními exekutorovi nepřiznal právo na další náhradu řízení (výrok II.). Toto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížnosti potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud v otázce náhrady nákladů exekuce vybočil v důsledku libovůle z pravidel upravujících řízení a porušení jejích základních práv a svobod dosáhlo s ohledem k povaze věci a průběhu celého řízení jako celku vysoké intenzity. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Stejně tak se Ústavní soud vyjádřil k problematice náhrady nákladů exekuce v celé řadě nálezů, v nichž postihl v podstatě všechny aspekty této problematiky (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě odvolání stěžovatelky celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a přihlédl i k důvodům odvolání. Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů exekuce zkoumal otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a poté se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že poukaz stěžovatelky na důvod zrušení vykonatelnosti vykonávaného exekučního titulu se nemůže promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů soudního exekutora. Dále odvolací soud připomenul, že soudní exekutor mírnil tvrdost exekuce v postupu vůči stěžovatelce, neboť přistoupil po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitosti stěžovatelky, na zaplacení vymáhaného dluhu ve splátkách a rovněž není nerozhodná ani skutečnost, že v exekučním řízení došlo ke snížení náhrady nákladů soudního exekutora z původně vyčíslené částky 111 050,80 Kč na částku 54 372,- Kč. Závěrem krajský soud uvedl, že stěžovatelce lze vytknout, že měla vyvinout větší aktivitu v nalézacím řízení při prosazování svých práv, bez ohledu na vadný procesní postup prvoinstančního nalézacího soudu. Krajský soud své rozhodnutí pak zcela náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatelky vznesenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně včetně zdůvodnění, proč nepřistoupil k požadovanému uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř., takže ve zbytku lze na toto odůvodnění odkázat.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 329/04 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, nález č. 39, s. 427 a násl.). Jak plyne z výše uvedeného, v posuzované věci žádné porušení zásady právní jistoty shledáno nebylo. Ustanovení §150 o. s. ř. dává soudu možnost výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení a je zcela na zvážení soudu, zda přistoupí k aplikaci tohoto ustanovení. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu