ECLI:CZ:US:2012:4.US.2988.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2988/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti V. J., právně zastoupené advokátkou Mgr. Eliškou Hlavsovou, Národní 11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3285/2009, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 23 Co 125/2009 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 7 C 314/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou ze dne 23. 9. 2005 domáhala po žalovaných částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, a to z důvodu slevy z kupní ceny. Dne 23. 4. 2002 uzavřela stěžovatelka a její přítel pan P. L. s žalovanými kupní smlouvu na nemovitosti. Poté, co došlo k jejich převzetí, vyskytly se na nich skryté vady. Z toho důvodu stěžovatelka dopisem ze dne 23. 9. 2002 žalovaným vady nemovitosti vytkla a odstoupila od smlouvy. Posléze změnila stěžovatelka názor a požadovala snížení kupní ceny. Vady nemovitostí spočívají dle stěžovatelky zejména v tom, že okolí domu se nachází nad důlním dílem a z toho důvodu je okolí nestabilní. Samotný dům se nad důlním dílem sice nenachází, nicméně je jím ovlivněn, neboť mu praskají zdi. Další vady jsou stěžovatelkou spatřovány v nefunkčnosti kotle a zastaralé elektroinstalaci, která již nevyhovuje ČSN. Nadstřešní část komínu je popraskaná. Kupující nebyli informováni o poddolování okolí nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvním důvodem pro zamítnutí žaloby je, že odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, tzn., že již nelze uplatňovat slevu z kupní ceny. Pro případ, že by byl odvolací soud jiného názoru, tj. že od kupní smlouvy nebylo odstoupeno řádně, vidí druhý důvod pro zamítnutí žaloby v tom, že vytýkané vady nejsou vadami skrytými, ale vadami zjevnými. Krajský soud dospěl oproti nalézacímu soudu k názoru, že nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, neboť pro takový úkon nebyly splněny všechny zákonné předpoklady, a to především to, že vytknuté vady nečinily věc neupotřebitelnou. Uplatňovaný nárok na slevu z kupní ceny shledal odvolací soud nedůvodným, neboť vytknuté vady odpovídají stáří domu. K podanému dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že námitky stěžovatelky jsou toliko skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení tedy nepodléhají. Námitku dovolatelky proti postupu nalézacího soudu, který nejprve usnesením ve věci ustanovil znalce, aby toto usnesení posléze zrušil, nepovažoval Nejvyšší soud za věc zásadního právního významu.
Stěžovatelka je toho názoru, že vytknuté vady nemohla při prohlídce nemovitosti zjistit a nebyla s nimi seznámena ani prodávajícími při podpisu kupní smlouvy. Závěry krajského soudu o tom, že vady odpovídají stáří domu, nemají oporu v dokazování. Stěžovatelka má za to, že prokázala, že vady vytýkala několikrát ústně, telefonicky a písemně, např. doporučeným dopisem ze dne 23. 9. 2002. Návrh na výslech svědků, příp. na vyžádání si zprávy o doručení sporných dopisů, soudy neprovedly.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a jejich skutkovými závěry odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Nalézací i odvolací soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí částečně liší v důvodech, pro které je podaná žaloba nedůvodná, to však nic nemění na jejich konečném verdiktu. Jak nalézací, tak i odvolací soud se zabývaly stavem koupené nemovitosti, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, jak výše uvedeno, tyto závěry přehodnocovat.
Namítá-li stěžovatelka neprovedení některých jí navržených důkazů, nutno podotknout, že z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se nalézací soud s takto navrženými důkazy ve svém odůvodnění vypořádal.
Dovolací soud výkladem a aplikací ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §241a o. s. ř., neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí stanovených právními předpisy ani nálezy Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/2005), dle nichž "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, čímž vlastně způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebo v existenci tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (zahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu). Jen z pohledu těchto důvodů, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Dovolacímu soudu tak není čeho vytknout, neboť úvahu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu