ECLI:CZ:US:2012:4.US.3142.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3142/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, Jugoslávská 12, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2008 sp. zn. 22 C 68/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 13 Co 335/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1829/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění a náhrady škody ve výši 900.276.905,- Kč s příslušenstvím. Důvodnost byla ze strany stěžovatele spatřována především v tom, že obecné soudy rozhodovaly příliš dlouho o jeho návrhu na ustanovení opatrovníka jeho zemřelému otci a jeho návrhu proti ustanovenému opatrovníkovi na určení otcovství. S ohledem na délku soudních řízení stěžovateli prošla tříletá lhůta k podání žádosti o obnovu řízení a stěžovatel po určení, že J. M. S. je jeho otcem, nemohl podat návrh, v jehož rámci by se domáhal majetkové restituce. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil prokázání škody způsobené prodlevami soudních řízení, a to bez ohledu na to, že si svůj návrh na určení otcovství mohl podat dříve.
Z ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že tento dospěl k závěru, podle něhož se obecné soudy v řízení o ustanovení opatrovníka a v řízení o určení otcovství dopustily procesních pochybení, projevující se v neúměrné délce soudních řízení. Z toho důvodu byla stěžovateli přiznána z titulu náhrady škody částka ve výši 20.000,- Kč s příslušenstvím. Ve zbytku byl návrh zamítnut. Rozsudkem městského soudu byl změněn odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu v tom smyslu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dále ještě z titulu přiměřeného zadostiučinění částku 33.330,- Kč, a to s příslušným ročním úrokem z prodlení. K podanému dovolání byl výše citovaný rozsudek městského soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do částky 76.905,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku bylo dovolání odmítnuto.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V proběhlém soudním řízení se obecné soudy zabývaly především otázkou přiměřeného zadostiučinění a případnou náhradou škody, ke které mělo dojít nesprávným úředním postupem. Stěžovatel byl již v průběhu správního řízení zpraven o tom, že k úspěšnému uplatnění restitučního nároku je nezbytné prokázat příbuzenskou linii mezi jím a J. M. S. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že již obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a z toho důvodu postačí na ně toliko odkázat. Dle náhledu Ústavního soudu nelze za nastíněných okolností považovat aplikaci klasické zásady římského práva vigilantibus iura skripta sunt, a s ní pro stěžovatele plynoucí důsledky, za rozporné s jeho ústavně zaručenými právy.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výroku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1829/2010 vyplývá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 13 Co 335/2009, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do částky 76.905,- Kč s příslušenstvím, byl zrušen a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítá pro nepřípustnost, neboť věc nebyla dosud skončena. Ve zbývající části Ústavní soud odmítá ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu