ECLI:CZ:US:2012:4.US.3215.12.2
sp. zn. IV. ÚS 3215/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky InTeO, s. r. o., se sídlem Hulínská 2352, 767 01 Kroměříž, zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 12, 768 11 Chropyně, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 5. 2012 č. j. 6 C 114/2011-68 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její věci pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, principu rovnosti účastníků řízení zaručeného článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a článkem 96 odst. 1 Listiny (správně Ústavy), jakož i porušení zákazu způsobení újmy na právech pro uplatňování základních práv a svobod ve smyslu článku 3 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Kroměříži napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 462 Kč s úrokem z prodlení ode dne 3. 6. 2011 (výrok I.) představující odměnu žalobkyně za službu poskytnutou stěžovatelce spočívající v tom, že žalobkyně jakožto provozovatelka internetových stránek zobrazovala nabídku zboží stěžovatelky, přičemž žalobkyni náležela odměna za každý proklik internetového uživatele na stěžovatelčin výrobek. Soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení za období předcházející tomuto dni (výrok II.).
Stěžovatelka namítá, že žalobkyně porušila smluvní ujednání, protože faktury nezasílala emailovou korespondencí a dále nebylo prokázáno jejich doručení. Stěžovatelce byla doručena pouze první faktura, kterou řádně reklamovala, avšak do skončení soudního řízení nedostala žádnou odpověď. Soudu vytýká, že se spokojil s tvrzením o ústním sdělení reklamace a neodůvodnil, proč nevyhověl stěžovatelčiným důkazním návrhům a tvrzením.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)].
V projednávané věci Ústavní soud neshledal extrémní vybočení ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu ani při jeho právním hodnocení, který by zakládal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto prostor pro jeho kasační zásah není otevřen.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu