ECLI:CZ:US:2012:4.US.3330.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3330/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. Dagmarou Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Muchova 9/223, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2012, sp. zn. 9 To 308/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odstavci 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy, a právo na právní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2012, sp. zn. 3 T 33/2012, bylo o stěžovateli rozhodnuto ve výroku II. tak, že stěžovatel se propouští z vazby na svobodu, za současného přijetí záruky jeho přítelkyně a jeho matky, za současného přijetí písemného slibu stěžovatele a za současného stanovení dohledu probačního pracovníka. Ke stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením Městský soud v Praze tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a nově rozhodl tak, že žádný z vazebně stíhaných se z vazby nepropouští, nepřijímají se písemné sliby ani nabídky záruky, a současně stanovil, že není možno nahradit vazbu všech obžalovaných ani stanovením dohledu probačního pracovníka.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Městský soud v Praze měl své rozhodnutí odůvodnit pouze zkonstatováním obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jaké trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit, obsahem žádosti stěžovatele a přiložených záruk, a s odkazem na stížnost státního zástupce žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 381/01 k institutu vazby, jakožto mezního nástroje pro dosažení účelu trestního řízení. V projednávaném případě však Městský soud v Praze nedostál svojí zákonné povinnosti uvedení konkrétních okolností, které odůvodňují obavu z naplnění vazebních důvodů. Neodůvodněné rozhodnutí tak zasáhlo stěžovatele v jeho zaručených právech, a proto se domáhal toho, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud se obrátil na Městský soud v Praze se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 9 To Ústavnímu soudu sdělila, že se k věci nemůže vyjádřit nad rámec odůvodnění rozhodnutí. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud toto sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro distribuci drog společně s dalšími osobami v rámci organizované skupiny. Dne 29. června 2011 byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 63 Nt 20/2011, vzati do vazby, posléze byla podána obžaloba, podle které se měl stěžovatel dopustit zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavců 1 a 2, písmen a) a c) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval opakovaně o vazbě stěžovatele i dalších obžalovaných, přičemž opakovaně dospěl k závěru, že existují nadále vazební důvody dle §67 písmene a) trestního řádu. Při posuzování vazby dne 7. června 2102 však Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k přesvědčení, že s ohledem na nižší intenzitu obav lze vazbu nahradit písemným slibem a v případě stěžovatele i zárukou důvěryhodných osob a dohledem. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí nesdílel se soudem prvého stupně přesvědčení o nižší intenzitě obav, zejména za situace, kdy situace obžalovaných se od předchozího rozhodování o vazbě (11. dubna 2012) nezměnila.
Ústavní soud dále zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením sp. zn. 3 T 33/2012 ze dne 4. září 2012 rozhodl o propuštění stěžovatele, s dalšími osobami, z vazby a stížnosti státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. října 2012, sp. zn. 7 To 430/2012, nevyhověl. V současné době je tedy stěžovatel z vazby propuštěn na svobodu. Řízení ve věci samé doposud ukončeno nebylo.
Posouzení intenzity obav Městským soudem v Praze není překročením jeho pravomocí. Pro rozhodování o existenci vazebních důvodů jsou povolány obecné soudy, které mají nezbytné informace o aktuální situaci vyšetřování trestní věci. Je plně v jejich kompetenci, aby posoudily, zda existují či neexistují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Pracují přitom s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníka v jeho zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Ústavní soud v projednávaném případě neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčily o tom, že by Městský soud v Praze do jeho zaručených základních práv zasáhl napadeným rozhodnutím. Stížnostní soud nepřisvědčil soudu prvého stupně v otázce intenzity důvodnosti vazby. To odůvodnil, byť stručně, ale dostatečně srozumitelně, odkazem na předchozí rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě při nezměněném stavu věci. Městský soud v Praze se věcí řádně zabýval. V řízení přitom postupoval v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Krajského soudu v Brně, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu