ECLI:CZ:US:2012:4.US.3430.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3430/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 337/2012-63 ze dne 28. června 2012 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 26 EC 466/2009-54 ze dne 20. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na řádný proces zaručeného Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ usnesením č. j. 26 EC 466/2009-54 ze dne 20. dubna 2012 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením č. j. 19 Co 337/2012-63 ze dne 28. června 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Důvodem nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli byla ta skutečnost, že stěžovatel nedoložil soudu na jeho výzvu vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a že soudu věrohodně neprokázal, že jeho příjmové, osobní a majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ustanovení §138 občanského soudního řádu hovoří o tom, že osvobození od soudních poplatků soud může zčásti přiznat, odůvodňují-li to poměry účastníka. Tedy nehovoří o tom, že žadatel by měl něco tvrdit, odůvodňovat nebo dokazovat.
Podle stěžovatele je zřejmé, že samotné řízení soudu ve věci rozhodování o osvobození od soudních poplatků je řízeno principem materiální pravdy a soud je povinen sám vyšetřovat, zdali jsou u žadatele objektivně dány poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků. V projednávaném případě soud podle stěžovatele automaticky spojil nedoložení prohlášení o osobní, majetkové a příjmové situaci stěžovatele s neprokázáním (těchto) poměrů odůvodňujících osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tvrdí, že sice uvedené prohlášení umožňuje soudu rychleji zjistit poměry žadatele, ale s jeho nedodáním nelze spojit automatické nepřiznání osvobození.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná (a stěžovatel si je této skutečnosti vědom), že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, obecné soudy v odůvodnění svých v záhlaví citovaných rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž odvolací soud se vypořádal též s námitkou stěžovatele, dle které nemohl doložit soudu výše uvedené prohlášení, když se jeho právnímu zástupci nepodařilo jej stěžovateli doručit. Námitce, dle které je soud povinen sám vyšetřovat, zdali jsou u účastníka splněny podmínky pro osvobození soudních poplatků, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť podle ustálené judikatury je naopak věcí účastníka žádajícího o osvobození od soudních poplatků, aby důvody své žádosti prokázal (což však stěžovatel neučinil). Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že ústavní stížnost důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu