ECLI:CZ:US:2012:4.US.3568.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3568/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem na adrese Olomouc, Pavelčákova 14, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. května 2012 č. j. 12 Co 395/2011-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. září 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 11 a článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodnutím napadeným ústavní stížností ve věci žalobce M. B. proti žalované stěžovatelce o zaplacení 100 000,- Kč s příslušenstvím odňal stěžovatelce dříve přiznané osvobození od soudních poplatků a zrušil ustanovení zástupce advokáta Mgr. Stanislava Sochora (výrok I.), k odvolání žalobce napadené usnesení okresního soudu o nákladech řízení státu změnil tak, že žalobce i stěžovatelka jsou povinni zaplatit na nákladech řízení státu každý z nich částku 42 120,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.)
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo vlastnit majetek, právo na soudní a jinou ochranu a právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků (učiněné bez nařízení jednání o odvolání) bylo ze strany odvolacího soudu rozhodnutím překvapivým a nečekaným, přičemž možnost takového rozhodnutí nebyla předem ze strany soudů stěžovatelce avizována, aby se k němu mohla vyjádřit. Krajský soud rovněž dle tvrzení stěžovatelky vůbec nezjišťoval, zda a jakým poměrem se stěžovatelka podílela na částce přijaté dle dohody o narovnání (když tato částka byla určena nejen pro ni, ale i pro jejího bývalého manžela), či jak bylo s touto částkou naloženo (převážně úhradou splatných závazků stěžovatelky). Stěžovatelka dále namítala rozpor vydaného rozhodnutí s ustanovením §138 odst. 2 o. s. ř., neboť napadené usnesení bylo vydáno až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto jak ve věci samé, tak o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to navíc zpětně.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení i otázkou důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že jak otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, tak i otázku důvodnosti nároku na osvobození od soudních poplatků, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11 a IV. ÚS 271/2000 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení i o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ustanovení §138 o. s. ř., jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. O povinnosti účastníků nahradit státu náklady řízení pak dle ustanovení §148 o. s. ř. rozhodne soud při skončení řízení (§151 o. s. ř.).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodil krajský soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se otázkou osvobození od soudních poplatků i uloženou povinností k úhradě nákladů řízení podrobně zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Posouzení věci krajským soudem tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné tímto soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (článek 81 a článek 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu