ECLI:CZ:US:2012:4.US.3730.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3730/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kroměříži, Jánská 25, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 265/2012-1132 ze dne 26. června 2012 a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 7 C 31/2000-1115 ze dne 18. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži usnesením č. j. 7 C 31/2000-1115 ze dne 18. května 2012 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele, J. M. a A. M. o úplné osvobození od soudních poplatků - v rozsahu zbývajících 20 % (výrok I. - III.), odejmul A. M. osvobození od soudních poplatků (výrok IV.), J. M. přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 % (výrok V.) a právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Radkovi Vondráčkovi přiznal zálohu ve výši 50.000,- Kč (výrok VI.). K odvolání stěžovatele, J. M., A. M. a J. M. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením č. j. 60 Co 265/2012 1132 ze dne 26. června 2012 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. - V. změnil tak, že stěžovateli, A. M. a J. M. přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 % a J. M. přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 95 %.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že není schopen zaplatit soudní poplatek ani ve výši 10 % a pokud nebude osvobozen od soudních poplatků v celém rozsahu, bude probíhající řízení zastaveno. Stěžovatel též namítá, že se soudy nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, J. M., A. M. a J. M., dle kterého tito nedisponují potřebnou hotovostí pro zaplacení soudního poplatku a nejsou schopni si tuto částku půjčit. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v projednávaném případě jsou dány zvlášť závažné důvody opodstatňující úplné osvobození stěžovatele, J. M., A. M. a J. M. od soudních poplatků.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou oprávněnou a zda je Ústavní soud příslušný k jejímu projednání. Pouze v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může Ústavní soud zabývat také věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem, a nikoliv J., A. a J. M. a zástupcem stěžovatele Mgr. Radkem Vondráčkem. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výroků II. - VI. rozhodnutí soudu prvního stupně a výroky II. - V. rozhodnutí soudu prvního stupně měnící části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud vzal dále v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ve zbývající části ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující obecné soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy věc posoudit.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 in http://nalus.usoud.cz). Podobná situace v projednávaném případě nenastala. V posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků v úplném rozsahu nebyly dány.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a v části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. října 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu