ECLI:CZ:US:2012:4.US.3804.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3804/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Č., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Jasnou, Buzulucká 431, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 524/2010, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2009 sp. zn. 21 Co 349/2009 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 13 C 144/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že po odstranění vad návrhu obsahuje podaná ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel si dne 9. 9. 2009 podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jímž brojil proti v záhlaví citovanému rozsudku okresního a krajského soudu. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení ze dne 21. 9. 2011 konstatoval nepřípustnost dovolání, a to z důvodu daných ustanovením §237 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nichž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč. Dovolání stěžovatele přitom směřovalo proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 47.867,93,- Kč. Stěžovatel oproti tomu ve svém návrhu uvádí, že Nejvyšší soud dal přednost formálnímu výkladu o. s. ř. před právem na spravedlivý proces a právem na zákonného soudce.
III.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Pro hodnocení celého případu považuje Ústavní soud za podstatné zhodnocení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť od tohoto se odvíjí hodnocení rozsudku okresního a krajského soudu.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že podané dovolání bylo v předmětné věci odmítnuto pro nepřípustnost. Občanský soudní řád v ustanovení §236 k možnosti využití dovolání uvádí, že jím lze napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, lze tak využít jen v některých případech a účastníci řízení musí před podáním tohoto opravného prostředku zvážit, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro jeho podání. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval naplněním dovolacích důvodů dle ustanovení §236 a §237, přičemž dospěl k závěru, že dovolání v dané věci nelze podat už z toho důvodu, že sporná částka nedosahuje zákonem stanovené částky 50.000,- Kč resp. 100.000,- Kč.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se jmenovaný soud řádně vypořádal s důvody, pro něž nelze dovolání v dané věci připustit. Podal-li stěžovatel nepřípustné dovolání, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti vázat v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k doručení napadeného usnesení krajského soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve svém odmítacím usnesení konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, tedy do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu a stěžovatel tuto skutečnost nikterak nerozporoval, dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu je předmětná ústavní stížnost podána opožděně. Stěžovatel sice podal v předmětném případě dovolání, ovšem tento mimořádný opravný prostředek využil s ohledem na dikci ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. toliko formálně. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž však nelze k namítanému porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny ničeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jednání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a to v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku okresního a krajského soudu pak Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu