ECLI:CZ:US:2012:4.US.3914.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3914/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 304/2011-78 ze dne 20. září 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 C 107/2010-37 ze dne 22. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a principu zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 107/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 24 C 107/2010-37 ze dne 22. září 2010 zamítl návrh stěžovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. 3 o velikosti 3+1 v domě v Moravské Ostravě, vyhotovená dne 14. prosince 2009 a stěžovatelce doručená dne 4. února 2010, je neplatná (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému Statutárnímu městu Ostrava, Městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen "žalovaný") na nákladech řízení částku 8.280,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 304/2011-78 ze dne 20. září 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že v posuzovaném případě byla naplněna skutková podstata výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu