ECLI:CZ:US:2012:4.US.402.11.1
sp. zn. IV. ÚS 402/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Drůbežářský závod Klatovy, a. s., zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem, AK se sídlem Fráni Šrámka 136, 397 01 Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2010 č. j. 30 Af 38/2010-256, Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010 č. j. 9 Afs 6/2010-20, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 25. 2. 2008 č. j. 1792/08-1300-401637, č. j. 1794/08-1300-401637, č. j. 1796/08-1300-401637, č. j. 1798/08-1300-401637, č.j. 1799/08-1300-401637, č.j. 1800/08-1300-401637, č. j. 1801/08-1300-401637, č. j. 1802/08-1300-401637, č. j. 1803/08-1300-401637, č. j. 1804/08-1300-401637, č. j. 1805/08-1300-401637, č. j. 1806/08-1300-401637, č. j. 1807/08-1300-401637, č.j. 1808/08-1300-401637, č. j. 1809/08-1300-401637, č. j. 1810/06-1300-401637, č. j. 1811/08-1300-401637, č. j. 1812/08-1300-401637, č.j. 1813/08-1300-401637, č.j. 1815/08-1300-401637, č.j. 1816/08-1300-401637, č. j. 1817/08-1300-401637, č. j. 1818/08-1300-401637, č. j. 1819/08-1300-401637, č. j. 1820/08-1300-401637, č.j. 1821/08-1300-401637, č. j. 1823/08-1300-401637 a dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Klatovech ze dne 11. 9. 2007 č. j. 81228/07/133910/3028, 81229/07/133910/3028, 81230/07/133910/3028, 81231/07/133910/3028, 81232/07/133910/3028, 81233/07/133910/3028, 81235/07/133910/3028, 81238/07/133910/3028, 81243/07/133910/3028, 81244/07/133910/3028, 81245/07/133910/3028, 81246/07/133910/3028, 81247/07/133910/3028, 81248/07/133910/3028, 81250/07/133910/3028, 81252/07/133910/3028, 81254/07/133910/3028, 81255/07/133910/3028, 81256/07/133910/3028, 81257/07/133910/3028, 81271/07/133910/3028, 81272/07/133910/3028, 81273/07/133910/3028, 81274/07/133910/3028, 81275/07/133910/3028, 81276/07/133910/3028, 81277/ 07/133910/3028, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek garantované ustanovením čl. 11 Listiny.
Podle stěžovatelky správní soudy pochybily tím, že kuřecí svalnaté žaludky, jež byly předmětem daně z přidané hodnoty placené stěžovatelkou, zařadily do kapitoly č. 05, resp. položky č. 0504 Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (dále jen "Harmonizovaný systém"), jako "Střeva, měchýře a žaludky zvířat (jiných než ryb), celé a jejich části, čerstvé, chlazené, zmrazené, solené, ve slaném nálevu, sušené nebo uzené." Toto pochybení správních soudů ve svém důsledku aprobovalo protiprávní jednání správních orgánů; ty stěžovatelce vyměřily na základě zařazení svalnatých kuřecích žaludků do jiné položky, než jakou ona navrhovala použít, vyšší daň z přidané hodnoty.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela rozsáhlou argumentaci (opřenou jak o jazykový, tak o teleologický výklad právních předpisů Evropské unie), na základě níž dospěla k závěru, že svalnaté kuřecí žaludky je nutno zařadit do kapitoly 2 Harmonizovaného systému, která zahrnuje maso a jedlé droby; takové zařazení by vedlo k vyměření nižší daně.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení znám.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, avšak jde o návrh dílem nepřípustný a dílem zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě - stejně jako rozhodnutí dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. kromě citovaných usnesení i nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, nejnověji usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10) tak, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí kasačnímu přípustná není. Soudní řízení vedené ve stěžovatelově věci dále pokračovalo, a i když napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl z formálního hlediska právní moci, nebylo jím ještě pravomocně skončeno řízení před správními soudy (k čemuž došlo až poté, co právní moci nabyl napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni). Pro uvedené je ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku Nejvyššího správního soudu nepřípustná.
Přes tuto skutečnost se však Ústavní soud de facto argumentací obsaženou v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu a její souladností s ústavním pořádkem zabýval. Právním názorem Nejvyššího správního soudu byl totiž Krajský soud v Plzni v řízení následujícím po kasačním rozhodnutí vázán; Ústavní soud proto, ač formálně přezkoumával rozsudek Krajského soudu v Plzni a nikoliv předchozí rozsudek kasační, musel do svých úvah pojmout i argumentaci Nejvyššího správního soudu, jež fakticky i právně výsledek řízení před správními soudy předurčila.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález III. ÚS 224/98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sledující svým výrokem i jeho odůvodněním předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však za protiústavní v naznačeném smyslu chápat nelze. Ústavní soud není povolán k tomu, aby se vyjadřoval ke správnosti zařazení kuřecích svalnatých žaludků do některé z kapitol, resp. položek Harmonizovaného systému, neboť posouzení této otázky typicky je předmětem výkladu podústavního práva.
Nejvyšší správní soud a posléze i Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí se této výkladové otázce věnovaly nadmíru podrobně a pečlivě a svůj závěr o zařazení kuřecích svalnatých žaludků pod položku č. 0504 Harmonizovaného systému řádně odůvodnily. Opřely se přitom o výkladová pravidla pro výklad Harmonizovaného systému a jimi provedená interpretace podústavního práva je racionální, srozumitelná a nevykazuje jakékoliv znaky svévole ani porušení hmotných či procesních základních práv stěžovatelky. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu proto ve smyslu principů vztahu ústavního soudnictví k rozhodování obecných soudů - tak, jak byl shora stručně vyložen - v projednávané věci vytvořen není, pročež ústavní stížnost v části napadající rozsudek Krajského soudu v Plzni nezbývá než posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Obstál-li z uvedených důvodů z hlediska ústavní konformity stěžovatelkou napadený rozsudek správního soudu, je tím současně najisto postaveno, že ani žalobou napadená rozhodnutí finančních úřadů rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky nevykazují. I ve vztahu k nim je proto ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným.
Samotný nesouhlas stěžovatelky - byť právně plausibilní - se zařazením určitého produktu pod konkrétní položku Harmonizovaného systému není způsobilý odůvodnit závěr o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu