ECLI:CZ:US:2012:4.US.530.12.1
sp. zn. IV. ÚS 530/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 190/2011-25 ze dne 16. listopadu 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 2 a odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy (zřejmě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 190/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl o žalobách P. A. (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce a dalším čtrnácti žalovaným, jimiž se žalobce domáhal na každém ze žalovaných vydání bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky dle jejího obsahu směřuje proti výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 6.722,60 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí soud uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení na základě neúplného skutkového zjištění a při nesprávné aplikaci ust. §451 a §3 občanského zákoníku. Vyslovila názor, podle něhož soud nevyřešil dvě zásadní právní otázky, a to, zda je bezprávní užívání pozemků žalobce stěžovatelkou, když jde o pozemky částečně zastavěné již od r. 1992 bytovými domy, kotelnou a garážemi, jež jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelky, a ta předmětné pozemky užívá, a zda jde o bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobce, když stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci bytového areálu z důvodu ničím nahraditelné komunikační potřeby tuto nutně a nezbytně realizují denně přes pozemek vedlejšího účastníka. Dále stěžovatelka poukázala na okolnosti, za kterých došlo k výstavbě obytných domů na pozemku, za jehož užívání má být plněno, na námitku vznesenou vůči restituční dohodě uzavřené s předchůdkyní žalobce, když tuto považuje za absolutně neplatnou, na rozsah a způsob užívání předmětného pozemku a na listiny vydané příslušnými orgány v řízení územněsprávním, stavebním a kolaudačním.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99). Stran hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně judikuje, že pokud obecné soudy při hodnocení důkazů respektují kautely dané ust. §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení sp. zn. III. ÚS 216/95 a další).
Ústavní soud dospěl k závěru, stejně jako ve skutkově i právně stejné věci, o níž rozhodoval pod sp. zn. III. ÚS 532/12, že z obsahu v záhlaví citovaného rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, nevyplývá. Pokud jde o vlastnické právo žalobce, soud vycházel z důkazů jeho vlastnictví k předmětným parcelám spolehlivě osvědčujících, stejně jako z důkazů, z nichž opodstatněně dovodil rozsah jejich užívání všemi žalovanými, a tedy i stěžovatelkou, přičemž výši takto jimi získaného bezdůvodného obohacení určil podle ust. §451 odst. 1, 2 občanského zákoníku po přihlédnutí k výši přiměřeného nájemného z pozemků v dané lokalitě. Na podrobné údaje o uvedených skutečnostech obsažené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí proto lze odkázat. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. března 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu