ECLI:CZ:US:2012:4.US.670.11.2
sp. zn. IV. ÚS 670/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. J., právně zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Buriánkem, Vodičkova 28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010 č. j. 23 Co 163/2009-200 ve výrocích IV. a VI. týkajících se náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
K dovolání stěžovatele zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 13. 5. 2010 č. j. 33 Cdo 4443/2009-177 část rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. května 2009 č. j. 23 Co 163/2009-142 a v daném rozsahu vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku mimo jiné uvedl, že krajský soud má rozhodnout o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího.
Dne 9. 11. 2010 rozhodl krajský soud svým rozsudkem č. j. 23 Co 163/2009-200 o nákladech řízení tak, že změnil nákladový výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stejně tak nepřiznal žalobci ani náklady odvolacího řízení. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem zasáhl krajský soud do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odvolací soud rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení předem vůči účastníkům řízení nijak nepředjímal, neposkytl stěžovateli procesní prostor k tomu, aby se vyjádřil k případnému uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. a vznesl případné tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci citovaného ustanovení ovlivnit. Pokud odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tvrzením, že vedlejší účastník nezapříčinil danou situaci, přičemž stěžovatel se podle názoru odvolacího soudu na vzniklé situaci svým chováním podílel, není zřejmé, z jakých v řízení provedených důkazů odvolací soud vycházel. Stěžovatel se nemohl k tvrzení, že se na situaci svým chováním podílel, ani k tvrzení, že vedlejší účastník danou situaci nezapříčinil, žádným způsobem vyjádřit, neboť tyto otázky nebyly předmětem řízení ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. V odvolacím řízení nebyl vytvořen žádný procesní prostor, v němž by byl stěžovatel poučen o potřebě doplnění tvrzení podle ustanovení §118a o. s. ř. Pokud by odvolací soud postupoval zákonným způsobem a stěžovatele uvedeným způsobem poučil, stěžovatel by proti tvrzení odvolacího soudu, že vedlejší účastník danou situaci nezapříčinil, mohl namítnout, že na vedlejšího účastníka byla v uvedené věci podána státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 dne 28. 8. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 7 obžaloba pro trestný čin lichvy, kterého se měl dopustit právě v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy se stěžovatelem. Dále mohl stěžovatel namítat, že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 18. 5. 2009 č. j. 23 Co 163/2009-142, který byl následně v dovolacím řízení zrušen, moderační právo podle ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu k vedlejšímu účastníku nevyužil a náhradu nákladů řízení mu v obou stupních soudního řízení bez dalšího přiznal v plné výši. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že odvolací soud své závěry o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli nijak neodůvodnil, neprovedl hodnocení důkazů, resp. všech relevantních okolností, na základě kterých tvrzené závěry učinil, čímž porušil obecnou povinnost soudů své rozsudky řádně a přesvědčivě odůvodnit. Z uvedených důvodů spatřuje stěžovatel v postupu odvolacího soudu prvky libovůle, resp. diskriminace při rozhodování o nárocích jednotlivých účastníků řízení. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2738/10, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 1840/10, I. ÚS 1561/08 a II. ÚS 3015/09.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
Z hlediska premis ústavního práva je nutno předně zhodnotit, zda krajský soud aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. řádně odůvodnil a zda ve svém rozhodování nepodlehl libovůli. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval, že žalovaný vzniklou situaci nezapříčinil a na jejím vzniku dohledal též podíl žalobce. Jedná se o odůvodnění strohé, na samé hranici ústavnosti, nicméně dle náhledu Ústavního soudu ústavně ještě konformní, neboť z něj vyplývají úvahy, jimiž byl krajský soud při hodnocení nákladů řízení veden.
Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 11. 2010 nevyplývá, že by krajský soud účastníky poučil o svém záměru aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. Toto pochybení je třeba krajskému soudu vytknout, nicméně s ohledem na okolnosti případu se Ústavnímu soudu nejeví tato vada za natolik zásadní, aby bylo lze dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ze závěrečné řeči žalobce je zřejmé, že možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. mu nebyla zcela neznámá. Za situace, kdy tento aplikaci citovaného ustanovení alespoň hypoteticky připouštěl tím, že měl potřebu ve své závěrečné řeči vyjádřit svůj názor stran jeho užití, nelze na rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nahlížet jako na překvapivé či nepředvídatelné. Z vyžádaného soudního spisu je navíc zřejmé, že stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesená námitka, týkající se trestního stíhání žalovaného, nebyla soudu skutečností neznámou.
Závěrem lze poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu