ECLI:CZ:US:2012:4.US.884.12.1
sp. zn. IV. ÚS 884/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 280/2011-147 ze dne 7. 2. 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Cm 105/2011-91 ze dne 12. 7. 2011 a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 2. 4. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 23 Cm 105/2011-91 ze dne 12. 7. 2011, jímž byl zamítnut jeho návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 6 Cmo 280/2011-147 ze dne 7. 2. 2012, kterým bylo rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrzeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu rovnosti "zbraní" účastníků soudního řízení, neboť byl v důsledku absence kvalifikované právní pomoci znevýhodněn vůči protistraně zastoupené advokátem; jednalo se přitom o poměrně složitý spor o uhrazení směnečné pohledávky ve výši 3.338.901,- Kč. Stěžovatel měl za to, že v jeho případě byly splněny podmínky pro postup dle §30 odst. 1, resp. §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a obecné soudy jej tedy měly osvobodit od soudních poplatků a ustanovit mu právního zástupce. Jelikož tak neučinily, založily jeho nerovné postavení vůči žalobci a připustily tak diskriminaci stěžovatele z důvodu majetkového a sociálního postavení. Co se naplnění podmínek citovaných zákonných ustanovení týče, městskému soudu stěžovatel vytýkal, že měl při svém rozhodování vycházet ze stavu v roce 2011 a nikoliv z daňového přiznání za rok 2009, do nějž byly zahrnuty příjmy z předčasně ukončeného životního pojištění, z nichž stěžovatel pokrýval své životní potřeby, a to nejen v roce 2009, ale i v letech následujících. Stěžovatel podotkl, že v těchto souvislostech nemohla obstát ani argumentace vrchního soudu, že si měl z prostředků získaných v roce 2009 vytvořit rezervu pro potřeby nynějšího soudního řízení. Vrchní soud dále při posuzování majetkových poměrů stěžovatele učinil zjištění, že tento byl ke dni 8. 2. 2012 spoluvlastníkem domu a stavební parcely. To ovšem neodpovídalo skutečnosti, neboť předmětné nemovitosti se nenacházely ve vlastnictví stěžovatele, nýbrž jeho syna, který má se stěžovatelem shodné příjmení. Kromě toho byl dle údajů uváděných vrchním soudem předmětný výpis z katastru pořízen dne 8. 2. 2012, tedy den poté, co vrchní soud o odvolání stěžovatele rozhodl. Vrchní soud tedy opřel své rozhodnutí o nesprávné skutkové zjištění a nadto přihlížel k důkazu, který byl proveden až po skončení řízení. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 23 Cm 105/2011-91 ze dne 12. 7. 2011 a usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 280/2011-147 ze dne 7. 2. 2012 svým nálezem zrušil. Stěžovatel dále vyjádřil obavu, že dne 20. 3. 2012, na nějž bylo nařízeno jednání před městským soudem, může být vynesen rozsudek, přičemž stěžovatel by jednak byl znevýhodněn nepřítomností právního zástupce a jednak by se nemohl proti tomuto rozsudku bránit prostřednictvím řádného opravného prostředku, neboť by nebyl schopen uhradit soudní poplatek za odvolací řízení. Stěžovatel proto požadoval, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by uložil městskému soudu nepokračovat v řízení až do doby než bude o této ústavní stížnosti rozhodnuto.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 23 Cm 105/2011 a vyjádření účastníků řízení.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost ŠkoFIN, s. r. o., podala dne 7. 5. 2009 u městského soudu směnečnou žalobu proti stěžovateli a dalším dvěma osobám o zaplacení částky 3.388.901,- Kč s příslušenstvím. Na jejím podkladě vydal městský soud směnečný platební rozkaz č. j. 23 Cm 186/2009-15 ze dne 15. 7. 2009, proti němuž podal stěžovatel dne 7. 8. 2009 námitky. Dne 21. 10. 2010 proběhlo před městským soudem jednání, které bylo za účelem dalšího dokazování odročeno. Dne 9. 11. 2010 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Poté, co bylo řízení o námitkách stěžovatele proti předmětnému platebnímu rozkazu usnesením městského soudu č. j. 23 Cm 190/2010-75 ze dne 23. 11. 2010 vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, městský soud usnesením č. j. 23 Cm 105/2011-91 ze dne 12. 7. 2011 návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce zamítl, kteréžto rozhodnutí vrchní soud usnesením č. j. 6 Cmo 280/2011-147 ze dne 7. 2. 2012 jako věcně správné potvrdil. Vrchní soud opřel své rozhodnutí mimo jiné o údaj z katastru nemovitostí, dle něhož měl stěžovatel ke dni 8. 2. 2012 vlastnit v katastrálním území T. dům č. p. X a stavební parcelu č. XX, vše zapsané na listu vlastnictví č. XXX u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, což dle názoru vrchního soudu prokazovalo, že stěžovatel nebyl nemajetný. Kromě toho vrchní soud konstatoval, že bylo věcí stěžovatele, aby si v době nadprůměrných příjmů v roce 2009 vytvořil finanční rezervu, neboť mu byla známa splatnost směnky v uvedeném roce a dokonce v tomtéž roce obdržel i rozhodnutí soudu o povinnosti zaplatit vymáhaný směnečný nárok. Usnesením č. j. 23 Cm 105/2011-162 ze dne 20. 3. 2012 rozhodl městský soud tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. 4. 2012 odvolání, na základě čehož byl usnesením městského soudu č. j. 23 Cm 105/2011-171 ze dne 26. 4. 2012 vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 170.010,- Kč. Ze sdělení městského soudu bylo dále zjištěno, že stěžovatel dne 9. 5. 2012 opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž usnesením městského soudu ze dne 13. 6. 2012 bylo řízení o této žádosti zastaveno s odůvodněním, že již v této věci bylo pravomocně rozhodnuto usnesením č. j. 23 Cm 105/2011-91 ze dne 12. 7. 2011 a že stěžovatel netvrdil, že by od té doby došlo na jeho straně ke změně poměrů. Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel dne 3. 7. 2012 odvolání, o němž nebylo doposud vrchním soudem rozhodnuto.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vrchní soud uvedl, že při svém rozhodování vycházel z údajů o majetkových poměrech poskytnutých stěžovatelem a dále, s ohledem na své povinnosti plynoucí z postavení správce daní a poplatků na úseku soudních poplatků, i z údajů, které zjistil z veřejně dostupných zdrojů, k nimž však měl pouze omezený přístup. Vrchní soud připustil, že v případě vlastnictví nemovitostí mohlo dojít k záměně, pokud měly obě osoby shodné jméno a příjmení; pak by ovšem bylo namístě zkoumat, zda stěžovatel předmětné nemovitosti v minulosti vlastnil a jakým způsobem naložil s výtěžkem z jejich prodeje. Pokud by se stěžovatel těchto nemovitostí bezúplatně zbavil, jednalo by se rovněž o okolnost významnou pro posouzení, zda je namístě postup dle §30 občanského soudního řádu. Vrchní soud konstatoval, že k datu výpisu z katastru nemovitostí (8. 2. 2012) se nemůže bez příslušného spisového materiálu vyjádřit, nicméně lze předpokládat, že šlo o písařskou chybu. Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že hotovost ve výši 420.241,- Kč, jíž v roce 2009 disponoval, použil výhradně na svou obživu, tak toto nebylo nijak prokázáno a není vyloučeno, že stěžovatel má dotčené prostředky nadále k dispozici. Vrchní soud uzavřel, že dle jeho názoru nebylo možno na základě učiněných zjištění stěžovatele zařadit do okruhu osob majících nárok na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Stěžovateli tedy vydáním napadených rozhodnutí nebyla způsobena újma na jeho ústavně zaručených právech a jeho ústavní stížnosti by tedy nemělo být vyhověno.
Městský soud nejprve poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud do rozhodovací kompetence obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, a současně vyjádřil přesvědčení, že takové výjimečné okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly. Dále uvedl, že důvody, pro něž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, resp. pro něž nebyl stěžovateli ustanoven právní zástupce, jsou obsaženy v odůvodnění obou napadených rozhodnutí, na něž lze v tomto směru odkázat. Kromě toho předmětem řízení nebyl nárok na zaplacení částky 3.338.901,- Kč, jak mylně uváděl stěžovatel, nýbrž výhradně otázka důvodnosti námitek vůči směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel totiž požádal o ustanovení právního zástupce až v okamžiku, kdy již byl předmět námitkového řízení vymezen jeho předchozí procesní obranou. Nadto byl návrh na ustanovení právního zástupce vznesen až jeden a půl roku po podání námitek a měsíc poté, co se konalo první jednání ve věci, které proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, když jeho žádost o odročení jednání neshledal soud důvodnou. V době, kdy stěžovatel o ustanovení právního zástupce požádal, tak již bylo předmětné řízení koncentrováno jak co do možnosti vznášet proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu novou obranu, tak i co do možnosti k této obraně navrhovat další důkazy. Nebylo tedy zřejmým, v jakém směru by postavení stěžovatele v předmětném sporu mohlo být ustanovením právního zástupce pozitivně dotčeno. Skutečnost, že stěžovatel nebyl na rozdíl od žalobce zastoupen advokátem, sama o sobě k založení nerovnosti v postavení účastníků nevede. To, že se stěžovatel rozhodl hájit v řízení sám, přestože mu jeho majetkové poměry obstarání právního zastoupení umožňovaly, je volbou, za níž nese odpovědnost výhradně stěžovatel. Dle názoru městského soudu stěžovatel předmětnými procesními návrhy sleduje toliko oddálení konečného rozhodnutí ve věci. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že podstatu své obrany staví, stejně jako další žalovaný, na tvrzení, že část žalovaného dluhu byla zaplacena, přestože toto tvrzení již bylo v řízení spolehlivě vyvráceno. Městský soud uzavřel, že ponechává otázku důvodnosti ústavní stížnosti na zvážení Ústavního soudu.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření replikou, v níž uvedl, že se argumentace městského soudu míjí s podstatou věci. Stěžovatel konstatoval, že si je vědom role Ústavního soudu, nicméně zákaz diskriminace z majetkových a sociálních důvodů, jakož i rovnost účastníků soudního řízení, nejsou věcí pouhé zákonnosti, nýbrž věcí ochrany ústavně zaručených práv. Za situace, kdy byla rozhodnutí obecných soudů opřena o důvody, které nic nevypovídaly o jeho majetkových poměrech a současně o skutková zjištění, která byla v rozporu s obsahem spisu i veřejně dostupných registrů, je nutno považovat obecnými soudy uváděné důvody za formální, a tedy nezpůsobilé ospravedlnit zásah do výše uvedených základních práv. Městský soud ve svém rozhodnutí argumentoval tím, že stěžovatel byl jednatelem společnosti Auto Bohemia, s. r. o., s obchodním podílem ve výši 3.186.000,- Kč. V době rozhodování městského soudu však byla tato obchodní společnost v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Nárok jednatele na případnou odměnu není nárokem za majetkovou podstatou a žádný takový nárok ani nebyl v insolvenčním řízení přihlášen. Pokud městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval absenci zásahu vyšší moci nebo zdravotních důvodů pro nepříznivou majetkovou situaci stěžovatele, pak šlo o úvahy zcela irelevantní. Jiné důvody městský soud ve svém rozhodnutí neuvedl. Vrchní soud pak vycházel ze skutkového zjištění, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí na listu vlastnictví č. XXX v katastrálním území T., což odporovalo obsahu zmíněného listu vlastnictví, neboť identifikátor vlastníka se v údaji o datu narození neshoduje s údaji stěžovatele. Kromě toho se jednalo o tvrzení nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně, k němuž stěžovatel nemohl v řízení před obecnými soudy zaujmout stanovisko. Došlo tedy i k porušení principu dvojinstančnosti rozhodování. Stejně tak ani úvahy vrchního soudu o výši daňového základu v roce 2009 nevypovídaly nic o majetkových poměrech stěžovatele v době rozhodování soudu a nadto šlo o příjem před zdaněním, odvodem pojistného a po započtení výnosů z minulých let. Za této situace ani následné úvahy vrchního soudu, směřující zřejmě k otázce odporovatelnosti, nemohou být bez dalšího dokazování důvodem pro zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, jak výše uvedeno. Důkazem o příjmech a majetkových poměrech stěžovatele byl formulář žádosti o osvobození od soudních poplatků, který stěžovatel pravdivě vyplnil. Údaje v tomto formuláři uvedené nebyly provedeným dokazováním nijak vyvráceny.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §30 občanského soudního řádu platí, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dle §138 téhož předpisu může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto mu nebylo možno ani ustanovit právního zástupce.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 541/05 ze dne 4. 12. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, publikovaný tamtéž, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
V nyní projednávané věci opřel vrchní soud své rozhodnutí o dva základní argumenty. Tím prvním bylo, že stěžovatel vlastnil v katastrálním území T. dům č. p. X a stavební parcelu č. XX, tím druhým pak, že si stěžovatel měl z nadstandardních příjmů v roce 2009 vytvořit rezervu na vedení soudního sporu, o jehož vzniku již v té době věděl. Ústavní soud nepovažoval za nutné blíže zkoumat první uváděný argument, k němuž se upínala převážná část námitek stěžovatele, neboť druhý argument, který se dle názoru Ústavního soudu stěžovateli nezdařilo významněji zpochybnit, poskytoval sám o sobě dostatečnou oporu pro závěr, že u stěžovatele nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce. Je pravdou, že obecné soudy by měly posuzovat především majetkovou situaci účastníka řízení v době podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, nicméně současně je třeba přihlédnout k tomu, zda zde nejsou okolnosti svědčící o lehkovážném přístupu stěžovatele v době, kdy již mohl potřebu finančních prostředků na vedení soudního sporu rozumně předvídat. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl již v roce 2009 doručen směnečný platební rozkaz, nelze úvahu vrchního soudu, že stěžovatel měl možnost vytvořit v témže roce finanční rezervu, považovat za nepřiléhavou. Tvrzení stěžovatele o existenci neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručených práv dále oslabuje skutečnost, že o ustanovení právního zástupce požádal se značným odstupem od zahájení řízení, kdy již, jak uvedl ve svém vyjádření městský soud, mohl ustanovený právní zástupce průběh řízení jen stěží významněji ovlivnit. Za těchto okolností shledal Ústavní soud, respektuje limity své přezkumné činnosti ve vztahu k obecným soudům, napadená rozhodnutí ústavně konformními.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na vydání předběžného opatření. Ostatně v době, kdy stěžovatel odstranil vadu návrhu spočívající v absenci právního zastoupení (dne 6. 4. 2012), již bylo vydání předběžného opatření bezpředmětné, neboť městský soud již o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu rozhodl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu