ECLI:CZ:US:2013:1.US.1010.13.1
sp. zn. I. ÚS 1010/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Kaňky, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 2 T 37/2007-9825, za účasti, Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2013, č. j. 2 T 37/2007-9825 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo v trestní věci stěžovatele a dalších obžalovaných rozhodnuto tak, že se podle §231 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") za použití §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. (dále jen "rozhodnutí o amnestii"), zastavuje trestní stíhání stěžovatele pro skutky uvedené pod body I./1 až 13 a II./l až 81 výrokové části napadeného usnesení, neboť trestní stíhání stěžovatele je nepřípustné.
Stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť má za to, že trestní stíhání jím vůči němu nemělo být zastaveno toliko pro výše uvedené skutky, nýbrž v celém rozsahu.
Stěžovatel připomíná, že dle čl. II. rozhodnutí o amnestii se nařizuje, "aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let". Krajský soud pak dospěl k závěru, že ve stěžovatelově věci jsou splněny ty podmínky, že (1.) trestní stíhání stěžovatele nebylo pravomocně skončeno, (2.) nebylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu, (3.) od zahájení trestního stíhání uplynula doba delší 8 let (k čemuž obecně dochází za předpokladu, že toto bylo zahájeno do 31. 12. 2004) a (4.) za stíhané trestné činy stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let (V jednání stěžovatele byl totiž spatřován v bodech I a II pokračující zločin podílnictví podle §124 odst. 1 písm. a) odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku [dále jen "trestní zákoník"] spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kde je stanovena horní hranice zákonné trestní sazby odnětí svobody až 8 let.). Splnění uvedených podmínek ovšem krajský soud shledal toliko v případě skutků uvedených pod bodem I./1 až 13 a bodem II./l až 81 výrokové části napadeného usnesení, neboť trestní stíhání stěžovatele pro výše uvedené skutky bylo zahajováno podle §160 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 6. 10. 2004 a usnesením ze dne 11. 10. 2004. Jak je uvedeno (toliko) v odůvodnění jeho rozhodnutí, dotčeny jím nejsou skutky uvedené v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. KZV 127/2004 pod body 1/14, a II/82 až 85, neboť trestní stíhání pro tyto dílčí skutky bylo vůči stěžovateli zahájeno až usnesením ze dne 3. 3. 2005, což podle právního názoru vysloveného soudem znamená, že v daném případě nebyla splněna podmínka pravomocného neskončeného trestního stíhání, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let.
Stěžovatel je toho názoru, že napadené usnesení mělo obsahovat i výrok o tom, že se s ohledem na vyhlášenou amnestii prezidenta pokračuje v trestním řízení pro vyjmenované skutky a pokud se tak nestalo, bylo mu odebráno jeho zákonné právo domáhat se přezkoumání rozhodnutí z podnětu podaného opravného prostředku odvolacím soudem. Dle poučení v napadeném usnesení totiž zákon umožňuje právo stížnosti proti usnesení pouze státnímu zástupci.
Dále stěžovatel argumentuje, že cílem bylo podle prezidenta zastavit nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době. Krajský soud v této souvislosti dovozuje, že pojem trestný čin v čl. II rozhodnutí o amnestii je třeba vykládat tak, že amnestie se vztahuje na skutky u nichž od zahájení trestního stíhání uplynulo více než 8 let s tím, že za skutek je třeba považovat v souladu s §11 odst. 2 a §12 odst. 12 trestního řádu i dílčí útok pokračujícího trestného činu, pro který bylo samostatně zahájeno trestní stíhání. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom vyplývá, že proti stěžovateli bylo zahajováno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 6. 10. 2004, 11. 10. 2004 a 3. 3. 2005. Stěžovatel však má za klíčové zahájení trestního stíhání ze dne 6. 10. 2004. Je totiž přesvědčen, že nelze od sebe vzájemně oddělovat jednotlivě vydaná usnesení o zahájení trestního stíhání vůči stěžovateli, když na jedné straně jednotlivé skutky tvoří ucelenou řadu a na druhé straně od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 10. 2004 došlo k zásahu orgánů činných v trestním řízení do osobní svobody stěžovatele, neboť byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn až dnem 26. 7. 2005, tedy až poté, co mu byla doručena všechna usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle stěžovatele pokud bychom připustili takovýto výklad práva, kterým je možné pro hodnocení běhu lhůt rozdělovat časová období u tzv. pokračování v trestném činu, poté pro takovýto výklad práva nelze v zákoně nalézt oporu, např. z legální definice "zahájení trestního stíhání" (viz §12 odst. 10 trestního řádu, §160 trestního řádu). Ze zákona nepřichází v úvahu oddělování jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání, které koná totožný orgán činný v trestním řízení pro skutkové jednání se znakem pokračování v trestném činu. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednotlivé dílčí útoky popsané v usneseních o zahájení trestního stíhání jsou podobného charakteru a v blízké časové souvislosti, která nepřesahuje 31. 12. 2004.
Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby ústavní stížnost byla vyřízena přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ve věci může být nařízeno hlavní líčení a dojít tak k zásahům do jeho základních práv a svobod.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým názorem, že napadené usnesení mělo formálně obsahovat i výrok o tom, že se s ohledem na vyhlášenou amnestii prezidenta pokračuje v trestním řízení pro vyjmenované skutky. Platí, že jestliže nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání, trestní stíhání musí být zastaveno. Na straně druhé ale není důvod, aby bylo v probíhajícím trestním řízení formálním výrokem rozhodováno o tom, že trestní řízení se nezastavuje, kdy tak není nutné činit ani tehdy, když k tomu byl dán obviněným podnět (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 80/2002 in http://www.nsoud.cz).
Nelze přitom tvrdit, že by takovýto závěr znamenal odebrání stěžovatelova práva domáhat se přezkoumání, kdy naopak je nutno konstatovat, že stěžovatel nepřípustnost trestního stíhání z důvodu aplikovatelnosti rozhodnutí o amnestii může dále plně namítat v probíhajícím trestní procesu, včetně případného odvolacího řízení proti rozsudku ve věci samé (srovnej §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu). V návaznosti na tyto stěžovatelovy možnosti Ústavnímu soudu nezbývá než odmítnout projednávanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel zjevně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj