ECLI:CZ:US:2013:1.US.105.13.1
sp. zn. I. ÚS 105/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti města Domažlice, se sídlem Domažlice, Náměstí míru 1, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 75/2010 ze dne 30. června 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4412/2010 ze dne 31. 10. 2012, byl rozsudkem krajského soudu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 152/2008 ze dne 16. 11. 2009, jímž bylo určeno, že odstoupení žalovaného stěžovatele od kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem - společností Bohdalecká obchodní s. r. o. se sídlem v Praze dne 15. 2. 2007, ve znění jejího dodatku ze dne 21. 6. 2007, jejímž předmětem je prodej ve výroku specifikovaných nemovitostí, učiněné přípisem stěžovatele ze dne 27. 6. 2008 je neplatné. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně rozhodnutím dovolacího soudu (ústavní stížností nenapadeným) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto v podstatě s odůvodněním, že není dána jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudů I. a II. stupně jsou souhlasná a nikoliv odlišná, když oba soudy posoudily práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích shodně a rozsudek odvolacího soudu není proto obsahově měnící. Při posuzování přípustnosti dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy stěžovatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisoudil otázce výkladu příslušných smluvních ujednání (kupní smlouvy ze dne 15. 2. 2007 ve spojení s čl. II. dodatku ze dne 21. 6. 2007), určujících pro závěr, zda stěžovatel platně odstoupil od smlouvy či nikoliv, dovolací soud mimo jiné poznamenal, že výklad dotčeného článku smlouvy provedený odvolacím soudem je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku a zásadami formulovanými pro výklad právních úkonů např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03.
Proti rozhodnutí soudu odvolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po reprodukci okolností daného případu včetně vydaných rozhodnutí soudu I. a II. stupně, obsáhle oponuje závěru odvolacího soudu a jeho výkladu příslušných článků kupní smlouvy ve spojení s jejími dodatky, přitom dává najevo své přesvědčení, dovolávaje se i judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 436/05, I. ÚS 331/98), že odvolací soud - podle něj překvapivě - vyložil sporné smluvní ustanovení způsobem, který nekoresponduje s vůlí smluvních stran a odporuje ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci odvolací soud, byť se částečně se soudem I. stupně pokud jde o posouzení určitosti příslušné části smluvního ujednání neztotožnil, na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k výkladu předmětné části smluvního ujednání účastníků, vedoucí jej k závěru o nedůvodnosti odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy, kterýžto závěr následně soud dovolací zhodnotil jako odpovídající zásadám pro výklad právních úkonů i názoru Ústavního soudu formulovaného v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu