ECLI:CZ:US:2013:1.US.1175.13.1
sp. zn. I. ÚS 1175/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Jaroslava Bečky, zast. JUDr. Václavem Surovým, advokátem, sídlem Korunní 810/104/G, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.1.2013, č.j. 16 Co 463/2012-137, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavla Koželského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl výrok II. v záhlaví konkretizovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedl, že vedlejší účastník se žalobou domáhal na stěžovateli zaplacení částky 248 575,- Kč jako náhrady škody způsobené stěžovatelem při rekonstrukci koupelny. Po částečném zpětvzetí žaloby Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl a vedlejšího účastníka zavázal nahradit stěžovateli náklad řízení. Rozsudkem městského soudu byl prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrzen (výrok I.), změněn ohledně nákladů řízení tak, že se stěžovateli jejich náhrada nepřiznává (výrok II.) a stěžovateli přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Podle stěžovatele je rozhodnutí městského soudu v části týkající se náhrady nákladů prvoinstančního řízení nesprávné, nespravedlivé a porušující ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy ČR. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v průběhu celého nalézacího i odvolacího soudního řízení vedlejší účastník nepožadoval osvobození od soudních poplatků a odvolací soud vydal zcela překvapivý rozsudek (ve výroku o nákladech nalézacího řízení). Jeho výrok nese - podle stěžovatele - prvky jisté nahodilosti a libovůle soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl.36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovateli zaplacení náhrady škody údajně způsobené stěžovatelem při rekonstrukci koupelny. Prvostupňový soud žalobu zamítl po zjištění, že oprava koupelky byla provedena vadně, avšak práva z odpovědnosti za vady zanikla, tudíž nelze postupovat cestou náhrady škody; o nákladech řízení rozhodl podle 142 odst. 1 obč. soudního řádu a přiznal jejich náhradu stěžovateli. Vedlejší účastník podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, které městský soud vyhodnotil jako nedůvodné, a proto výrok ve věci samé potvrdil. Dále však městský soud přikročil ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby jinak procesně úspěšnému stěžovateli náklady řízení před prvoinstančním soudem nepřiznal. Vyšel ze zjištění, že bylo prokázáno, že dílo provedené stěžovatelem bylo provedeno nekvalitně, vykazovalo značné vady a navíc, že stěžovatel neměl k provedení díla potřebnou kvalifikaci a porušil tím jak živnostenský, tak i stavební zákon (tyto závěry potvrdil znalecký posudek). Vzhledem k důchodovému věku vedlejšího účastníka a jeho sociálnímu postavení a s ohledem na skutečnost, že mu právo z odpovědnosti za jinak vadně provedené dílo nemohlo být přiznáno s ohledem na chybně provedenou reklamaci dospěl městský soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci §150 obč. soudního řádu (tyto důvody však již nekonstatoval pro odvolací řízení, neboť rozhodnutí o zamítnutí žaloby bylo řádně odůvodněno).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudky obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení příslušných ustanovení Listiny. Vzhledem ke zjištění, že podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky ohledně podmínek pro aplikaci §150 obč. soudního řádu, odkazuje Ústavní soud na svůj dosavadní přístup k hodnocení postupu soudů při rozhodování podle tohoto ustanovení. Např. v nálezu sp.zn. IV. ÚS 323/05, vyjádřil Ústavní soud tento přístup následující právní větou: "Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o. s. ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly." V posuzované věci Ústavní soud shledal, že použití ustanovení §150 obč. soudního řádu založil městský soud na řádné zdůvodněných skutečnostech (viz výše), z nichž Ústavní soud zejména akcentuje evidentní porušení povinností stěžovatele.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu