ECLI:CZ:US:2013:1.US.15.11.2
sp. zn. I. ÚS 15/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jiřího Nykodýma a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti JUDr. Miloše Červenky, zast. Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, č.j. 28 Cdo 380/2010-260, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 22 Co 128/2009-243, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.6.2008, č.j. 23 C 198/2005-185, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18.9.2008, č.j. 23 C 198/2005-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, Městské části Praha - Křeslice, sídlem Štychova 2, Praha 10, Ing. Radima Vojty, MUDr. Jiřího Vojty a Petra Procházky, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), vydaná ve sporu o vydání pozemků. K věci uvedl, že se Městská část Praha - Křeslice domáhala, aby soud vydal rozsudek, kterým by Pozemkovému fondu České republiky (pozn. jeho právním nástupcem je Státní pozemkový úřad) uložil povinnost uspokojit jeho restituční nárok vydáním konkrétního pozemku v kat. úz. Křeslice. Stěžovatel se považuje za osobu, která má přednostní právo na převod tohoto pozemku, proto podal žalobu, kterou se domáhal, aby Pozemkovému fondu České republiky byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu předmětného pozemku, a aby Městské části Praha - Křeslice byla uložena povinnost uzavření takové smlouvy strpět; přičemž je oprávněnou osobu, na kterou byl postoupen nárok na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jejichž naturální vydání bylo zamítnuto, a v souladu se zák. č. 95/1999 Sb. ve lhůtě požádal o převod tohoto pozemku a žalobu podal s ohledem na nečinnost žalovaného. Obvodní soud rozsudkem žalobu zamítl, stěžovatel se odvolal, městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto, přičemž soudy vycházely z prekluze jeho nároku v důsledku novelizace zákona o půdě zákonem č. 253/2003 Sb., a podpůrně z nesplnění podmínky pětiletého nájmu požadovaného pozemku.
V dalších částech ústavní stížnost stěžovatel snesl svoje argumenty proti tzv. restituční tečce zakotvené zákonem č. 253/2003 Sb. a proti výsledku posouzení její ústavnosti v nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž principiálně odmítá odlišné hodnocení dopadu restituční tečky na původní oprávněné osoby a postupníky a tvrdí, že došlo k odnětí jednoho z jeho majetkových práv inkorporovaných do jeho restitučního nároku, čímž došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Posléze polemizoval s hodnocením podmínky pětiletého trvání nájmu, protože si započítával dobu, po kterou měl pozemek v nájmu jiný nájemce, neboť došlo k postoupení nájemní smlouvy. Vyloučením možnosti započítat ve prospěch doby nájmu stěžovatele dobu, po kterou měl pozemek v nájmu jiný nájemce, zasáhly obecné soudy, dle stěžovatele, do práva garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny (shodně v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a v důsledku toho i do práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V závěru stěžovatel resumuje, že při posuzování vzniku jeho nároku na přednostní převod pozemku vybočil Nejvyšší soud z mezí a zásad spravedlivého procesu, čím došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejíchž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu obvodního soudu sp.zn. 23 C 198/2005 zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu České republiky ohledně předmětného pozemku. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel nesplňuje deklarované předpoklady pro převod pozemku nabízeného ve veřejné nabídce a žalobu rozsudkem ze dne 24.6.2008, č.j. 23 C 198/2005-195, zamítl v části o nahrazení projevu vůle a doplňujícím rozsudkem ze dne 18.9.2008, č.j. 23 C 198/2005-2003, zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal uložení povinnosti Městské části Praha-Křeslice strpět uzavření smlouvy. V odůvodnění zejména zdůraznil, že původní nájemní smlouvu považoval za neplatnou, a dodal, že ani za předpokladu její platnosti nevstoupil stěžovatel do práv předchozího nájemce, ale že s ním byla uzavřena nová nájemní smlouva; z těchto důvodů se stěžovatel nestal oprávněnou osobou s přednostním právem na převod pozemku. V závěru odůvodnění doplnil názor, že stěžovatelův nárok zanikl prekluzí, neboť není původním restituentem. Na základě stěžovatelova odvolání městský soud prvostupňový rozsudek rozsudkem ze dne 28.5.2009, č.j. 22 Co 128/2009-243, potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným. Městský soud shledal správným závěr obvodního soudu o nedůvodnosti podané žaloby. V odůvodnění nejprve zhodnotil důsledky nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/05, poté se věnoval relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž připustil, že Nejvyšší soud ji do jisté míry prolomil, avšak v projednávané věci důvody pro takový postup neshledal. V další části dodal, že i kdyby vůči stěžovateli nebylo možné uplatnit tzv. restituční tečku, nesplňuje stěžovatel podmínku trvání pětiletého nájmu předmětného pozemku, protože dobu, po kterou užíval pozemek jiný nájemce, nelze započítat ve prospěch stěžovatele; smlouvou o postoupení pohledávky může být převedeno pouze právo ze závazkového právního vztahu, některá z nich ani postupem podle §524 obč. zákoníku nelze převést. Následné stěžovatelovo tzv. nenárokové dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8.9.2010, č.j. 28 Cdo 380/2010-260, odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění akcentoval, že stěžovatel nesplnil podmínku trvání nájmu, proto mu nevzniklo přednostní právo na převod předmětného pozemku. Nejvyšší soud též neshledal důvody pro použití výkladových závěrů z rozsudků odklánějících se od striktního posuzování důsledků restituční tečky.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení oprávněnosti jeho nároku na převod pozemku podle zák. č. 95/1999 Sb. obecnými soudy, je tedy zřejmé, že jde o jeho "běžné" právo, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, jež mu nepřísluší. Argumentuje-li stěžovatel ústavněprávní relevancí jeho námitek, čímž by mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak je Ústavní soud neshledává důvodnými, neboť jsou založeny na nesprávném právním hodnocení stěžovatelovy pozice. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo domáhat se svého nároku u nezávislého soudu. Právě stěžovatelova pozice, tj. posouzení, zda stěžovatel je či není osobou s právem na přednostní převod předmětného pozemku do jeho vlastnictví, byla obecnými soudy adekvátně zhodnocena a Ústavní soud se s tímto hodnocením plně ztotožňuje. Účinky restituční tečky jsou plně v souladu s jeho nálezem ve věci sp.zn. Pl. ÚS 6/05 a tvrzení o údajném převodu práva nájmu s využitím právní konstrukce cese (§524 obč. zákoníku) je evidentně nesprávné, což je v právním prostředí naprostou notorietou (odkaz na smluvní volnost je nepřípadný, protože v takovém případě jsou meze autonomie vůle determinovány samotnou povahou věci), proto nemohlo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, či čl. 2 odst. 4 Ústavy. Vzhledem k závěru, že stěžovatel nedisponoval příslušným majetkovým právem, nemohlo dojít k jeho odnětí, tudíž tvrzení o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu není důvodné.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. z vyžádaného soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu