ECLI:CZ:US:2013:1.US.1503.13.1
sp. zn. I. ÚS 1503/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti Obce Bavoryně, se sídlem Bavoryně 8, Zdice, 267 51 Bavoryně, zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013 č. j. 7 Aos 2/2012-53 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012 č. j. 50 A 6/2012-79, za účasti Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a in eventum také v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 Listiny a práva na samosprávu dle čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 7 Aos 2/2012-53 ze dne 14. 2. 2013 Nejvyšší správní soud rozhodl o kasačních stížnostech obou stran předcházejícího soudního řízení, tedy stěžovatelky a Středočeského kraje, podaných proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byla zrušena část opatření obecné povahy - Zásady územního rozvoje Středočeského kraje vydaného usnesením zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK, a to tak, že Nejvyšší správní soud prvním výrokem z podnětu kasační stížnosti Středočeského kraje zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a druhým výrokem kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. A dále podle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Stěžovatelka má za to, že její ústavní stížnost není předčasná, a to i přes to, že bude v následujícím řízení o jejích právech a povinnostech znovu jednáno a rozhodováno. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětném řízení nebylo možné uplatnit jakékoli další procesní prostředky ochrany práv stěžovatelky, když napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je ve vztahu k ní konečným rozhodnutím, neboť co do nároků stěžovatelky jím bylo již konečně a pravomocně rozhodnuto a není proti němu opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že nutným důsledkem zrušení výroku Krajského soudu o zrušení části opatření obecné povahy - Zásady územního rozvoje Středočeského kraje, vyneseného z podnětu kasační stížnosti Středočeského kraje, je také zrušení výroku Krajského soudu o zamítnutí zbývající části návrhu stěžovatelky na zrušení opatření obecné povahy, bez ohledu na to, zda je i tato část kasační stížností napadena. Výrok Krajského soudu o zamítnutí části návrhu na zrušení opatření obecné povahy je totiž na výroku Krajského soudu o zrušení části opatření obecné povahy obsahově závislý pro svou obecnější formulaci. Znění výroku "Ve zbývající části se návrh zamítá." totiž samostatně nemůže obstát, neboť právě výrok o zrušení části opatření obecné povahy je určující pro jednoznačnost vymezení oné zbývající části návrhu, která se zamítá. Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku dodává, že zrušení výroku Krajského soudu ve znění "Ve zbývající části se návrh zamítá." nijak nebrání Nejvyššímu správnímu soudu vyjádřit se věcně také k námitkám stěžovatelky uplatněným v její kasační stížnosti, kterou napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítá. V novém řízení se totiž krajský soud bude muset, podle odůvodnění Nejvyššího správního soudu, obsahově shodnými žalobními námitkami opět zabývat.
Ústavní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že předmětem řízení o ústavní stížnosti mohou být pouze rozhodnutí konečná, přičemž takovým rozhodnutím v zásadě není rozhodnutí kasační, neboť jím soudní řízení nekončí. Ústavní stížností nelze proto napadnout kasační rozhodnutí ve věci, neboť se jím věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 1493/08 ze dne 24. 7. 2008). Krajský soud v Praze za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatelka je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006). Nadto jí zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že jí zákon k dispozici žádný procesní prostředek pro ochranu jejích práv neposkytuje; soudní ochrana - kterou nelze samozřejmě chápat v materiálním pojetí jako právo na stěžovatelce příznivé rozhodnutí, ale výlučně v procesním smyslu, tedy možnost projednání věci soudem při zachování určitých základních zásad - jí bude poskytnuta v řízení před krajským soudem, jemuž věc k dalšímu projednávání vrátil napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/08 ze dne 15. 12. 2008).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně. Proto Ústavní soud, aniž by jakkoli hodnotil právní názory Nejvyššího správního soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí, dodává, že nejprve bude muset v dané věci opětovně rozhodnout krajský soud a případně i Nejvyšší správní soud. Teprve poté bude moci být podána přípustná ústavní stížnost (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 164/04 ze dne 31. 3. 2004).
Pokud jde o ústavní stížností tvrzený zásah do práva na samosprávu, Ústavní soud konstatuje, že nejen že je ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. b) oprávněno podat toliko zastupitelstvo obce, které se na tomto postupu musí usnést, přičemž však v daném případě se s touto ústavní stížností obrací na Ústavní soud přímo obec jako právnická osoba, aniž by příslušné usnesení zastupitelstva bylo součástí ústavní stížnosti, a v této části ústavní stížnosti jde tedy o návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/06 ze dne 27. 2. 2007), k tomu navíc současně platí, že v ústavní stížnosti tvrzeným zásahem do práva na samosprávu je nutno v souladu s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozumět pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byla obec účastníkem, opatření nebo jiný zásah státu. Jelikož, jak je shora uvedeno, napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není pravomocné, lze i v souvislosti s touto částí ústavní stížnosti dospět k závěru, že jde o podání nepřípustné. Pro řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu platí totiž podmínka vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti stejně, jako pro řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání 2007, str. 500).
Za situace, jak je shora shrnuta, je zřejmé, že napadá-li stěžovatelka in eventum v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, který Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil, tento již právně neexistuje a jako takový proto nemůže být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 152/2000 ze dne 25. 10. 2000).
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu