ECLI:CZ:US:2013:1.US.1706.13.2
sp. zn. I. ÚS 1706/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dušana Koloděje, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, substitučně zastoupeným Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 2102/2012-104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 č. j. 58 Co 595/2011-90 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011 č. j. 18 C 69/2010-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, domáhal se stěžovatel náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeném proti třetím subjektům. Pro účely trestního řízení, které bylo zahájeno roku 1997 a ukončeno roku 2007 osvobozujícím rozsudkem všech obžalovaných, vydala společnost Česká Hypoteční, a. s., 12 kusů akcií (o jmenovité hodnotě 100 000 Kč) společnosti SLATE B. D. S. O., a. s. Po skončení trestního řízení byly akcie vráceny majiteli. Stěžovatel žádal náhradu škody ve výši 1 200 000 Kč, jelikož v důsledku trestního řízení byly tyto akcie údajně znehodnoceny.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Podle nalézacího soudu stěžovateli nemohla vzniknout škoda nezákonným rozhodnutím, neboť ani on ani předchozí majitel akcií neměli procesní postavení účastníka předmětného trestního řízení. Dále bylo soudem shledáno, že trestní věc nebyla vyřízena v přiměřené lhůtě, pročež v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Jak ovšem soud uvedl, stěžovatel nikterak neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a případnou škodou. V této souvislosti nalézací soud především uvedl, že se stěžovatel stal vlastníkem akcií až v době, kdy bylo trestní řízení skončeno, tedy takřka dva roky poté, co byl na majetek společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., prohlášen konkurz. Stěžovatel se tak podle mínění soudu stal vlastníkem akcií, jejichž hodnota byla pravděpodobně již nulová. Stěžovatel dále netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynulo, že mu nesprávným úředním postupem ušel zisk. Podle názoru soudu navíc vydání akcií orgánům činným v trestním řízení nebránilo vykonávání práv akcionáře a pominout nelze ani to, že 12 ks akcií nemohlo mít na chod společnosti žádný vliv. Z těchto důvodů byla tedy žaloba podle soudu nedůvodná, přičemž vzhledem k neexistující škodě by byla nedůvodná, i pokud by stěžovatel byl účastníkem předmětného trestního řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací se v napadeném rozsudku se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že ačkoli on ani jeho právní předchůdce nebyli v postavení zúčastněné osoby, v tomto postavení být měli. Zpochybňuje také závěry obecných soudů, podle nichž bylo i přes vydání akcií dále možno vykonávat práva akcionáře, přičemž zdůrazňuje, že jeho 12 kusů akcií sice chod společnosti ovlivnit nemohlo, avšak celkem bylo orgánům činným v trestním řízení vydáno 58% všech akcií společnosti. Pokud jde o vznik škody, podle stěžovatele se k tomu "snad ani není potřeba vyjadřovat."
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli pouhé zákonnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a přezkoumávat aplikaci jednoduchého práva mu v zásadě nepřísluší, a to dokonce ani v případech, kdy se s názorem obecných soudů na výklad předmětného podústavního předpisu neztotožňuje. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů smí Ústavní soud pouze tehdy, pokud byla rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva a svobody.
Již ze samotné ústavní stížnosti je nicméně patrné, že předmětný spor potřebný ústavní rozměr postrádá, neboť argumenty v ní obsažené představují z velké části pouze pokračující diskuzi s obecnými soudy ohledně výkladu jednoduchého práva a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud je tímto staven do role, která mu nepřísluší, přičemž lze pouze konstatovat, že postup obecných soudů v dané věci považuje za ústavně konformní.
Klíčovou otázkou sporu je vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi touto škodou a nesprávným úředním postupem. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se k otázce vzniku škody není ani potřeba vyjadřovat. Ústavní soud se naopak domnívá, že právě k existenci škody se stěžovatel vyjádřit měl a měl tak učinit již v řízení před obecnými soudy. Pakliže tak v dostatečné míře neučinil a svá tvrzení především náležitě neprokázal, nelze soudům vyčítat, že stěžovatelovu žalobu zamítly.
Škodu totiž nelze bez dalšího spatřovat v rozdílu mezi jmenovitou a skutečnou hodnotou akcií, zvláště pak za situace, kdy vlastnické právo k akciím stěžovatel nabyl více než rok poté, co byl na společnost vyhlášen konkurz. K nabytí vlastnického práva zároveň došlo až po skončení trestního řízení, čímž je možnost vzniku újmy ve stěžovatelově majetkové sféře, která by byla způsobená nesprávným úředním postupem v rámci tohoto trestního řízení, značně zpochybněna. Jestliže obecné soudy na základě výše uvedeného uzavřely, že stěžovateli nesprávným úředním postupem majetková újma (ať už v podobě skutečné škody nebo ušlého zisku) nevznikla, jeví se Ústavnímu soudu tento závěr jako přiléhavý. Bylo na stěžovateli, aby v řízení před obecnými soudy prokázal opak, což však zjevně neučinil. Možnosti ústavního přezkumu jsou tak tímto vyčerpány.
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že se argumentačně i věcně podobnou ústavní stížností zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3114/12 ze dne 4. 1. 2013, na které tímto odkazuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Soudce Ludvík David, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl z projednávání věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013. V souladu s rozvrhem práce jej proto nahradila soudkyně Ivana Janů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu