ECLI:CZ:US:2013:1.US.1762.11.2
sp. zn. I. ÚS 1762/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Krále, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Plešivec II č. 371, proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 8. 2009, čj. 2 Nc 2646/2007-52 a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2011, čj. 6 Co 3075/2009-103, za účasti Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a CREDIT GAMBLE, spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. 8. 2009, čj. 2 Nc 2646/2007-52, rozhodl Okresní soud v Prachaticích (dále jen "soud I. stupně"), že se zcela zastavuje nařízená exekuce ve prospěch oprávněné CREDIT GAMBLE, spol. s r. o. (dále jen "oprávněná"), vůči povinnému Josefu Královi (dále jen "stěžovatel") pro částku 720 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud I. stupně ve výroku IV. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 195 825 Kč (výrok IV.).
Proti výroku IV. se stěžovatel odvolal s tím, že vzhledem k tomu, že exekuční tituly byly Ústavním soudem zrušeny, nezavinil zastavení exekučního řízení, neboť pro další exekuční řízení nebyl důvod. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") svým prvním usnesením ze dne 10. 12. 2009, čj. 6 Co 3075/2009-71, stěžovateli vyhověl, nicméně toto usnesení bylo posléze napadeno u Ústavního soudu, který je svým nálezem ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10, pro porušení práva na spravedlivý proces a porušení práva na ochranu majetku zrušil. V odůvodnění Ústavní soud uvedl, že podle exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2007 by měla být na oprávněného přenášena povinnost k náhradě nákladů pouze ve zcela výjimečných případech, přičemž konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Odvolací soud ve svém druhém usnesení ze dne 14. 3. 2011, čj. 6 Co 3075/2009-103, převzal hlavní teze tohoto nálezu do svého rozhodnutí a odvolání zamítl.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení soudu I. stupně a usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále bylo porušeno právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. V odůvodnění stěžovatel shrnuje skutkový stav věci a dosavadní stav řízení, poukazuje na to, že v dané věci Ústavní soud první usnesení odvolacího soudu zrušil pro nedostatečné zohlednění situace, přičemž podle stěžovatele odvolací soud tuto vadu neodstranil, když rozhodoval extrémně nepečlivě, zčásti opsal to, co Ústavní soud uvedl ve svém nálezu a skutečnou situací stěžovatele v exekučním řízení a počínáním oprávněné se vůbec nezabýval. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že exekuční tituly vznikly porušením práva na spravedlivý proces a že v době, kdy byl exekuční titul vykonatelný, neměl z čeho plnit, i kdyby chtěl. Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že soud I. stupně nerozhodl o návrhu na odložení exekuce, čímž umožnil uskutečnění dražby nemovitosti, která stěžovatele vážně poškodila, přitom podle vydražené částky vyčíslil exekutor své náklady.
Soud I. stupně ve svém vyjádření odkazuje na zdůvodnění napadených usnesení a souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání.
Odvolací soud ve svém vyjádření neshledává, že by porušil ustanovení Listiny a Úmluvy. Dále zcela odkazuje na právní závěry plynoucí z odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností, kdy se odvolací soud řídil právním názorem Ústavního soudu a dostatečným způsobem odůvodnil ustanovení §89 e. ř. V závěru navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Oprávněná coby vedlejší účastnice řízení považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel napadá rozhodnutí, které bylo vydáno poté, co původní rozhodnutí Ústavní soud zrušil, když při napadeném rozhodování odvolací soud respektoval závazný právní názor Ústavního soudu a rozhodl zcela v intencích nálezu Ústavního soudu.
Stěžovatel v replice poukazuje na vše, co již uvedl v ústavní stížnosti. Podle stěžovatele si odvolací soud neuvědomuje, jak extrémně nepečlivě se věcí v obou případech zabýval, i když píše, že se řídil názorem Ústavního soudu, ve skutečnosti se tím vůbec neřídil. Oprávněná dle stěžovatele k věci nic podstatného neuvádí, ačkoliv včas věděla, že probíhá jednání u Ústavního soudu o zrušení exekučního titulu. Na závěr navrhuje, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
V dalším přípisu stěžovatel uvědomil Ústavní soud o zrušení směnečného platebního rozkazu rozhodnutím krajského soudu, o obsahu svědecké výpovědi přednesené v tomto řízení a o přerušení dalšího řízení o náhradu škody.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud se v minulosti musel několikrát vyjádřit k závaznosti svých rozhodnutí. V předmětném řízení je důležitá závaznost kasační, která je promítnuta v tom, že se proti nálezům Ústavního soudu nelze odvolat. To má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud přitom netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován. Opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování a vedl by k nepřípustnému ping-pongu mezi obecnými soudy a Ústavním soudem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)].
Důsledkem kasační závaznosti je, že jakákoliv další ústavní stížnost, která v daném řízení směřuje proti stejné právní otázce, je obecně zjevně neopodstatněná, ledaže by došlo k tomu, že obecné soudy nerespektovaly závazné stanovisko vyslovené v ústavní stížnosti. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 56/44 SbNU 495)].
V předmětném řízení Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud porušil kasační závaznost rozhodnutí Ústavního soudu; z jeho rozhodnutí je zřejmé, že ve svém druhém rozhodnutí především převzal názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 449/58 SbNU 449). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup". Byla-li tedy stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce, odpovídá to obsahu citovaného rozhodnutí.
Co se týče námitky stěžovatele na porušení práva vlastnit majetek a jeho ochranu, je dle Ústavního soudu neopodstatněná. Nedílným atributem práva jako normativního systému je jeho vymahatelnost. Bez tohoto atributu by se právo velice brzy stalo jen bezmocnou hříčkou v rukách nejmocnějších či nejsilnějších a nakonec by se stalo pouhým bezprávím. K prosazení spravedlnosti slouží nucený výkon rozhodnutí, který probíhá buď podle části VI. občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu. Pokud nechce povinný plnit dobrovolně, umožňuje stát vymoci pohledávky oprávněného i proti vůli povinného. Vymáhání pohledávky se sebou přináší zvýšené náklady, které nese povinný, není-li zákonem stanoveno jinak. Přenášet náklady na oprávněného - jak bylo uvedeno v již citovaném nálezu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10 - podle současné právní úpravy lze pouze v mimořádných případech, když zejm. zavinil zastavení probíhající exekuce. V konkrétním případě přitom byla exekuce zastavena kvůli tomu, že vykonatelný exekuční titul byl zrušen. Sama skutečnost, že Ústavní soud zrušil exekuční titul, ještě nepostačuje k tomu, aby byly na oprávněného přeneseny náklady nuceného výkonu rozhodnutí. K tomu viz shora.
Ústavní soud přitom opakuje, že ve zmíněném nálezu uvedl, že stěžovatel je sice povinen uhradit náklady exekuce, čímž je výrazně zasaženo do jeho majetkové sféry, ale může se potom domáhat náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu nesprávného úředního postupu. Podstata nesprávného úředního postupu tkví v tom, že stát vydal exekuční titul, který byl později zrušen a na jehož základě vznikla stěžovateli škoda.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu