ECLI:CZ:US:2013:1.US.1821.12.1
sp. zn. I. ÚS 1821/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, se sídlem Kateřinská 5, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1250/2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), který ústavní stížností rovněž napadá, shledán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. i) trestního zákoníku, oba spáchanými formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Stěžovatel uvádí, že nepopírá, že se v rozsudcích popsaného jednání vůči poškozenému dopustil, avšak tvrdí, tak nečinil s úmyslem jej usmrtit. Připomíná, že u rozlišení trestného činu vraždy a těžkého ublížení na zdraví hraje významnou roli volní složka (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 9 Tz 34/99 či ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1501/2008). S touto otázkou se soudy všech stupňů dostatečně nevypořádaly. V této souvislosti upozorňuje, že znalkyně PhDr. K. jej popisuje jako osobu, jehož intelektová kapacita je spíše na dolní hranici průměru, a konstatovala u něj i malou schopnost vnímat signály případného hrozícího nebezpečí (protokol z HL ze dne 3-4. 2. 2011 str. 13). Navíc se dle znalců nacházel v době spáchání trestného činu ve stavu střední až těžké opilosti.
Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem zaručené čl. 8 odst. 2 a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, avšak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje pouze takové námitky, se kterými se již obecné soudy řádně vypořádaly, kdy v tomto směru lze odkázat zejména na str. 10-12 rozsudku vrchního soudu a str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k způsobu jednání stěžovatele vůči poškozenému, včetně jeho značné brutality, lze srozumění s jeho možným usmrcením bezpečně dovodit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu