ECLI:CZ:US:2013:1.US.1883.12.1
sp. zn. I. ÚS 1883/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 12. února 2013 sp. zn. I. ÚS 1883/12 ve věci ústavní stížnosti PARKETY WÖLFEL, s. r. o., se sídlem Novohradská 1452/1, České Budějovice, zastoupené JUDr. Janem Mrázem, advokátem, se sídlem Žižkova 12, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-268 vydanému v řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala vůči vedlejší účastnici náhrady škody způsobené v příčinné souvislosti s vadně vedeným účetnictvím, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Jaroslavy Sehnerové jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-268 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-268 se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") s odůvodněním, že došlo k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V úvodu předestřela Ústavnímu soudu dvě právní otázky:
- zda smlouva o vedení účetnictví podnikatele je svým charakterem obecně smlouvou o dílo či mandátní smlouvou, popř. smlouvou inominátní,
- vliv zrušení závazku dohodou dle §572 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k nárokům z odpovědnosti za vady, resp. nárokům z náhrady škody a bezdůvodného obohacení.
2. K meritu věci stěžovatelka uvedla, že dne 1. 4. 2009 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o zpracování podvojného účetnictví a dohodou ze dne 25. 8. 2009 byl závazek zrušen s tím, že vedlejší účastnice se zavázala dodat chybějící doklady stěžovatelce a účetní doklady třetí osobě zajišťující vedení účetnictví. Po zjištění, že vedlejší účastnice v inkriminovaném období fakticky účetnictví nevedla, zadala stěžovatelka zpracování nového účetnictví a zaplacenou částku 28 650 Kč považuje za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se zaviněním vedlejší účastnice (pozn. stěžovatelka se mýlí v určení předpokladů odpovědnosti za škodu, mezi nimiž existuje kauzální nexus, nešlo tedy o škodu vzniklou v příčinné souvislosti se zaviněním, ale v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti). Dále stěžovatelka zjistila, že vedlejší účastnice chybně vedla odpočty DPH, tudíž za dobu do vrácení nadměrného odvodu požaduje ušlý zisk ve výši 9 644 Kč. Protože vedlejší účastnice dobrovolně náhradu škody nezaplatila, uplatnila stěžovatelka svůj nárok u Okresního soudu v Českém Krumlově (dál jen "okresní soud"). Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 1. 9. 2009 č. j. 9 C 55/2010-205 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit celkem 38 204 Kč s příslušenstvím. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud nejprve usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-258 odmítl její odvolání co do částky 9 644 Kč požadované stěžovatelkou z titulu ušlého zisku, poté rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu ve zbylé části zamítl. Krajský soud založil svůj závěr na tom, že smlouva o vedení účetnictví je smlouvou o dílo, tudíž dovodil, že přímé uplatnění nároku na náhradu škody nepřipadá v úvahu, pokud objednatel neuplatnil prioritně právo z odpovědnosti za vady (slevou či odstoupením od smlouvy). Podle názoru krajského soud na tom nic nemění ani okolnost, že závazek byl dohodou stran zrušen, neboť odstoupit od smlouvy bylo možno už za jejího trvání, protože některé nedostatky v činnosti vedlejší účastnice se vyskytly před zánikem závazku, přičemž nárok nemůže být přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastnice se na úkor stěžovatelky nijak neobohatila.
3. Konkrétně je stěžovatelka přesvědčena, že rozhodnutí krajského soudu je nepředvídatelné a překvapivé, jeho odůvodnění považuje za nepřesvědčivé a v podstatě nepřezkoumatelné. Snáší svoje argumenty k charakteru smlouvy o vedení účetnictví mezi podnikateli, kterou považuje za smlouvu mandátní, nikoliv za smlouvu o dílo, a k otázce vlivu dissoluce na práva z odpovědnosti za vady a na právo na náhradu škody, zejména proto, že podstatné závady v činnosti vedlejší účastnice vyšly najevo až po zániku smlouvy a po zániku smlouvy od ní nelze odstoupit. Taktéž dodává, že odměna za nečinnost v celkové výši 25 000 Kč byla neoprávněným plněním, proto tuto částku požadovala nejen z titulu náhrady škody, ale eventuálně i z titulu vydání bezdůvodného obohacení, s odkazem na princip iura novit curia.
4. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
5. Relevantní znění příslušného článku Listiny upravujícího základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
6. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice.
7. Krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, má za to, že stěžovatelka nebyla ve svých právech zkrácena. Odkázal na závěry svého rozhodnutí a zdůraznil, že není nepředvídatelné, neboť právní zástupce stěžovatelky byl soudem podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu vyzván, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností a byl poučen o následcích nesplnění této výzvy. Za nepravdivé považuje i tvrzení, že nedostatky v činnosti vedlejší účastnice vyšly najevo až po zániku smlouvy, neboť z provedených důkazů vyplynulo opačné zjištění. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
8. Vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nereagovala.
9. Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a na vyjádření zareagovala s upozorněním, že vyjádření je lakonické a stručné, nikterak se nezabývá její argumentací.
10. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vůči žalované zaplacení částky 38 204 Kč z titulu náhrady škody způsobené stěžovatelce žalovanou v příčinné souvislosti s vadně vedeným účetnictvím. Vyčíslená škoda měla vzniknout zčásti vynaložením nákladů na dodatečné zpracování účetnictví (v částce 28 560 Kč), zčásti představovala ušlý zisk v důsledku nemožnosti dispozice s konkrétní finanční částkou, kterou stěžovatelka odvedla na DPH v důsledku pochybení žalované (v částce 9 644 Kč). Žalovaná se ve smlouvě ze dne 1. 4. 2009 zavázala vést pro stěžovatelku účetnictví a plnit související povinnosti, právní vztah byl ukončen dohodou ke dni 31. 7. 2009. Okresní soud vydal na požadovanou sumu platební rozkaz, v důsledku odporu následně probíhalo věcné posouzení uplatněného nároku. Po provedeném dokazování, včetně zpracování znaleckého posudku, vydal dne 1. 9. 2011 okresní soud rozsudek č. j. 9 C 55/2010-205, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, protože ji shledal důvodnou. Vyšel ze zjištění, že účastnicemi uzavřená smlouva o vedení účetnictví je svým obsahem smlouvou o dílo a že žalovaná porušila svoji povinnost vést účetnictví řádně. Okresní soud považoval za stěžovatelčinu škodu jak částku vynaloženou na rekonstrukci účetnictví, tak i ušlý zisk (s odkazem na znalecký posudek). Žalovaná napadla prvostupňový rozsudek odvoláním pro nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud nejprve usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-258 odmítl odvolání co do částky 9 644 Kč (s ohledem na samostatnost nároku a jeho bagatelní výši), poté rozsudkem ze dne 1. 3. 2012 č. j. 22 Co 2623/2011-268 změnil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I, kterou bylo žalobě vyhověno co do částky 28 560 Kč, a žalobu zamítl, protože odvolání žalované shledal důvodným. Připomenul, že hodnocení smlouvy o vedení účetnictví, jako smlouvy o dílo, vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, souhlasil se zjištěním, že nesprávným postupem žalované vznikla škoda, že však nemůže jít o bezdůvodné obohacení, protože žalovaná se nijak neobohatila a nevznikla jí proto povinnost něco žalobci vydat. Poté krajský soud vyhodnotil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu umožňuje obchodní zákoník odstranění vad díla jen tehdy, bylo-li uplatněno právo na slevu z ceny, nebo bylo-li odstoupeno od smlouvy. Pokud tak žalobce neučinil, ale požadoval po žalované škodu skutečnou představující částku za rekonstrukci účetnictví, není žaloba důvodná.
11. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva.
13. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že krajským soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nedůvodným zamítnutím její žaloby v části týkající se požadavku na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušením povinností vedlejší účastnicí při vedení účetnictví.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení povahy hmotněprávního vztahu mezi účastníky řízení před obecnými soudy, konkrétně na určení, zda mezi nimi vznikl závazkový vztah provedení díla nebo příkazní vztah, a jak povaha tohoto vztahu ovlivnila obsah a rozsah sekundárního odpovědnostního vztahu vzniklého v důsledku porušení povinností z primárního právního vztahu, včetně důsledků zániku primárního vztahu dissolucí. Je tedy evidentní, že stěžovatelčiny námitky se koncentrují na interpretaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
15. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud dále hodnotil, zda v postupu krajského soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo (viz bod 13), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. K zásahu do stěžovatelčina základního práva došlo ryze formalistickou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o závazcích z právních úkonů, s bezvýhradním setrváním na klasifikaci činnosti spočívající ve vedení účetnictví jako "díla", kterážto interpretace evidentně vedla k nespravedlivému omezení stěžovatelčiných práv vzniklých v důsledku porušení povinností vedlejší účastnicí (přitom porušení těchto povinností bylo jednoznačně zjištěno). Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby v podobných situacích upřednostňovaly takové interpretační metody, namísto doslovného výkladu právních norem, které umožní spravedlivou úpravu práv a povinností mezi subjekty právních vztahů, včetně podnikatelů.
16. K projednání věci nenařizoval Ústavní soud ústní jednání, neboť dospěl k závěru, že od případného ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci (§44 věta první zákona o Ústavním soudu, po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.)
17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.