ECLI:CZ:US:2013:1.US.1955.13.2
sp. zn. I. ÚS 1955/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Gregůrka, 2) Mileny Gregůrkové, 3) Milana Gregůrka a 4) Kamily Gregůrkové, všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 4. 2013, č.j. 59 Co 147/2013-39, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2013, č.j. 28 C 339/2012-22, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2013 doručen návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2013, č.j. 28 C 339/2012-22, kterým soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost v řízení o žalobě stěžovatelů, kterou se stěžovatelé domáhali po žalované České republice - Ředitelství silnic a dálnic ČR vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.410.144,- Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému, a dále zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 4. 2013, č.j. 59 Co 147/2013-39, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Zrušení právě uvedených rozhodnutí obecných soudů se stěžovatelé domáhali s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
3. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
4. Z obsahu návrhu, jímž stěžovatelé brojí proti shora označeným rozhodnutím, jež byla vydána po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vyplývá, že stěžovatelé nepodali proti usnesení odvolacího soudu dovolání (jehož přípustnost v ústavní stížnosti nikterak nerozporují), ač o této možnosti byli odvolacím soudem řádně poučeni. Stěžovatelé tak v dané věci nevyčerpali všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a jejich návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, návrhem nepřípustným.
5. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani názor stěžovatelů, že využití dovolání coby mimořádného opravného prostředku by v posuzovaném případě nebylo rozumné a hospodárné, což stěžovatelé odůvodnili předestřením níže uvedených tvrzení.
6. Dle názoru stěžovatelů nelze dovolání předně považovat za efektivní procesní prostředek k ochraně jejich práva, neboť lze předpokládat, že by Nejvyšší soud setrval stran ustanovení §88 písm. i) občanského soudního řádu (jehož výklad je předmětem ústavní stížnosti), na svém zužujícím výkladu tohoto ustanovení zaujatém v usnesení ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005, což by dle názoru stěžovatelů pouze prodloužilo délku řízení před obecnými soudy. Tento názor stěžovatelů je však třeba odmítnout s poukazem na skutečnost, že stěžovatelé jsou dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona povinni vyčerpat všechny efektivní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv. Efektivitou procesního prostředku však dle judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 151/05) nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě, nýbrž jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu stavu porušení práva ve všech případech, kdy bude taková situace zjištěna (srov. též LANGÁŠEK, T.; WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-305-8. S. 380). S ohledem na právě uvedené je tak třeba efektivním procesním prostředkem rozumět takový prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení změnit. Takovým prostředkem je nepochybně i dovolání, které však ze strany stěžovatelů podáno nebylo. Subjektivní názor stěžovatelů, že od Nejvyššího soudu nebylo možno očekávat změnu jeho právního názoru, tak není pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti relevantní, nadto v situaci, kdy předmětem ústavní stížnosti nebyl pouze výklad ustanovení §88 písm. i) občanského soudního řádu, ale rovněž otázka, kdo měl za žalovanou Českou republiku v řízení před obecnými soudy jednat a zda byly obecné soudy povinny využít v řízení o odvolání stěžovatelů autoremedury a řízení přerušit do doby, kdy bude rozhodnuto o obdobné ústavní stížnosti stěžovatelů vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3026/10, tedy otázky, kterými se Nejvyšší soud ve stěžovateli uváděném usnesení nikterak nezabýval.
7. Rovněž tvrzení stěžovatelů, že využití dovolání by v posuzovaném případě nebylo rozumné a hospodárné z důvodu, že před Ústavním soudem je již vedeno řízení o dvou obsahově shodných ústavních stížnostech stěžovatelů, neshledává Ústavní soud nikterak relevantním, neboť uvedená skutečnost nemá žádný vliv na posouzení přípustnosti nově podané ústavní stížnosti.
8. Odmítnout je třeba také názor stěžovatelů, dle něhož není možno v posuzovaném případě považovat dovolání za efektivní procesní prostředek k ochraně jejich práv, neboť napadenými rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, přičemž ochrana ústavně zaručených práv náleží Ústavnímu soudu. Zde je třeba poukázat především na čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou veškeré soudní moci, tedy nejen Ústavního soudu, ale též soudů obecných. Z tohoto pohledu je tak mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavních stížnostech pouze subsidiárním prostředkem ochrany, který lze využít teprve v případě, že ostatní zákonné prostředky byly bezvýsledně vyčerpány (srov. např. usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2821/08, usnesení ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2893/12, či nález ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12), což se však v posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavní soud se zabýval rovněž tvrzením stěžovatelů, že jimi podaná ústavní stížnost podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to pokud jde o výklad ustanovení §88 písm. i) občanského soudního řádu, které je dle mínění stěžovatelů vykládáno nepřiměřeně úzce, což může mít dopad nejenom na pozici stěžovatelů, ale i na postavení dalších osob podávajících žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti.
10. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné jí vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. března 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
11. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelů způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Ústavní soud shledává nedostatečným tvrzení stěžovatelů, dle něhož může mít restriktivní výklad §88 písm. i) občanského soudního řádu podávaný obecnými soudy dopad i na postavení dalších osob, jež se u obecných soudů domáhají svých nároků na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 446/04, či usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 756/06), takový argument, že rozporovaný výklad příslušného ustanovení dopadá na velké množství subjektů, nemůže pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postačovat za situace, kdy o žádném takovém případu není Ústavnímu soudu nic známo a ani stěžovatelé žádné subjekty kromě sebe neuvádí.
12. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky vymezené ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro meritorní projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a s ní spojený akcesorický návrh na spojení řízení o ústavní stížnosti s řízením vedeným u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3026/10 odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu