ECLI:CZ:US:2013:1.US.2001.11.1
sp. zn. I. ÚS 2001/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti společnosti LIPAGRO, spol. s.r.o., sídlem Lipov 560, zast. JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem, sídlem Kollárova 1660, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2011, č.j. 1 As 104/2010-85, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že obecné soudy i správní orgán porušily její ústavně zaručené základní právo vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedla, že rozhodnutím ministra zemědělství byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta její žaloba a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta její kasační stížnost. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí proti výkladu §2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., který správní orgán i obecné soudy zaujaly při vymezení pojmu "skupina výrobců". Dále doplnila, že první senát Nejvyššího správního soudu nevzal v úvahu usnesení sedmého senátu Nejvyššího správního soudu, který rozhodl o tom, že stejná věc, ale jiného žalobce, se postupuje k rozhodnutí rozšířenému senátu. Na podporu svých stanovisek využívá stěžovatelka odkazů na normy komunitárního práva, jejichž cílem je podpora založení a provozu seskupení producentů. Upozornila, že nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezuje "seskupení producentů" pojmově jako "skupinu výrobců", proto nemá oporu v zákoně závěr městského soudu, že musí být dodržena zásada "skupiny", tj. vytvoření skupiny výrobců z více než jedné osoby. Přitom Evropská komise odsouhlasila Horizontální plán rozvoje venkova, v němž je definováno, že skupina výrobců je obchodní společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, které jsou zapsány do obchodního rejstříku ve stanoveném období, má minimální roční obrat 100 000,- EUR anebo má pět členů, tj. žádná podmínka ohledně vytvoření skupiny výrobců z více než jedné osoby zde uvedena není. Z toho stěžovatelka dovozuje, že akceptovatelný je jakýkoliv zákonem umožněný počet členů skupiny počínaje členem jedním, a dodává, že nařízení vlády č. 655/2004 Sb. bez jakýchkoliv pochybností definuje obchodní společnost bez jakéhokoliv omezení počtu společníků. V závěru pak ještě stěžovatelka namítla, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, městského soudu, jakož i rozhodnutí ministra zemědělství, jsou protiústavní, když jejich neústavnost je dána porušením již uváděného práva vyplývajícího z čl. 37 odst. 3 Listiny a doplnila i čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (správně má být Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva") tím, že obecné soudy jí upřely právo na spravedlivý proces a na rovnost stran, když jejich rozhodnutí jsou libovůli v rozporu se psaným právem.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Nejvyššího správního soudu byl Ústavním soudem zrušen (zrušení předchozích rozhodnutí nenavrhovala).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Analýzou obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že je zcela totožná (včetně drobných gramatických pochybení) s ústavní stížností společnosti ZP Hlavnice odbyt, spol. s.r.o., zast. JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, sídlem Kamlerova 795, Říčany, která byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 2943/10. Toliko bylo doplněno tvrzení o tom, že první senát Nejvyššího správního soudu nevzal v úvahu usnesení sedmého senátu Nejvyššího správního soudu o postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu (str. 3 druhý odstavec, šestá, sedmá a osmá věta); naopak stěžovatelka nenapadla předcházející rozsudek městského soudu a rozhodnutí ministra zemědělství.
Ústavní stížnost společnosti ZP Hlavnice odbyt, spol. s.r.o., byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17.1.2011, sp.zn. I. ÚS 2943/10, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože Ústavní soud neshledal tvrzená porušení základních práv stěžovatelky.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, městského soudu, příp. předchozími rozhodnutími správních orgánů, nedošlo.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byla argumentace stěžovatelky naprosto shodná s argumentací společnosti ZP Hlavnice odbyt, spol. s.r.o., (viz výše), odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění usnesení sp.zn. I. ÚS 2943/10. Pokud jde o postup sedmého senátu Nejvyššího správního soudu, pak Ústavní soud dodává, že v mezidobí ve věci rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 80/2010-100, v němž dospěl k závěru, že skupinou výrobců se rozumí více subjektů sdružených ke společnému odbytu, věc vrátil sedmému senátu k projednání a rozhodnutí a zavázal ho svým právním názorem.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu