ECLI:CZ:US:2013:1.US.2011.13.1
sp. zn. I. ÚS 2011/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Moslera, zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, směřující proti §35ca zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 500/2012 Sb., kterým se novelizuje §35ca zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jímž se stanoví, že: "Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle §7 výdaje podle §7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle §9 výdaje podle §9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50% celkového základu daně, nemůže a) snížit daň podle §35ba odst. 1 písm. b); b) uplatnit daňové zvýhodnění." (dále jen "napadené ustanovení zákona").
Stěžovatel tvrdí, že přijetím napadeného ustanovení zákona došlo k zásadnímu zásahu do jeho života a života desetitisíců dalších osob. Stěžovatel se cítí diskriminován na svých základních právech tím, že poslanci Parlamentu České republiky přijali napadené ustanovení zákona a tím poškodili skupinu osob, k nimž patří i stěžovatel. Stěžovatel uznává, že zákonodárce má právo přiměřeně zvýšit daňovou zátěž, ale nesmí tak činit diskriminačním způsobem. Tvrdí dále, že napadeným ustanovením zákona dochází v rozporu s ústavním pořádkem k diskriminaci a porušení principu proporcionality, k selektivnímu zatížení sociálně slabších subjektů, k porušení legitimního očekávání na šetření podstaty a smyslu základních práv a k libovůli zákonodárce. Napadené ustanovení zákona je tak podle stěžovatele v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a s čl. 33 odst. 1 Charty základních práv Evropské unie.
Ústavní stížnost stěžovatel koncipuje jako návrh příslušnému senátu Ústavního soudu, aby podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona. Tvrdí, že nemá jinou možnost než se proti tomuto zásahu veřejné moci bránit ústavní stížností. Podle stěžovatele je splněna podmínka pro přijetí podání k Ústavnímu soudu dle výjimky pro podání stížnosti před vyčerpáním všech procesních prostředků podle čl. 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jsou napadeným ustanovením zákona dotčeny odhadem desetitisíce rodin, což dokládá statistickými daty, které jsou přílohou jeho stížnosti.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
V daném případě stěžovatel nenapadá konkrétní rozhodnutí, opatření nebo jiný akt vydaný v řízení, jehož byl účastníkem. Je tedy zřejmé, a stěžovatel si je toho plně vědom, že nenapadá individuální právní akt, nýbrž normativní právní akt (zákon).
Ústavní soud však již v několika svých rozhodnutích vyložil, co je, respektive co není tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. 7. 1994 (publikováno jako usnesení č. 15, svazek 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 233) a v usnesení sp. zn. I. ÚS 384/01 ze dne 10. 7. 2001 Ústavní soud vyslovil, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost. Ani v tomto případě neshledává Ústavní soud důvod, aby se od tohoto výkladu odchýlil.
Ústavní soud konstatoval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 121/04 ze dne 23. 3. 2004 (U 15/32 SbNU 545), že "podle zákona o Ústavním soudu je výčet subjektů oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení) proveden úplným, resp. konečným výčtem, a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [§64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu]. Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž touto skutečností nemůže být právní předpis sám. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není." Ty akty veřejné moci, mezi které patří i napadené ustanovení zákona, které nepředstavují individualizovaný zásah do základních práv, již Ústavní soud opakovaně vyloučil z řízení podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhy, k jejichž podání není navrhovatel aktivně legitimován (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4038/12 ze dne 15. 11. 2012; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1060/13 ze dne 21. 5. 2013).
Ačkoli navrhovatel své podání formálně označil jako ústavní stížnost, nelze je s ohledem na jeho obsah za ústavní stížnost považovat, jelikož navrhovatel nenapadá žádné pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byl účastníkem, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci.
Není proto možné vyhovět ani požadavku stěžovatele, aby senát Ústavního soudu předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: "Dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy." Z citovaného ustanovení vyplývá, že i pro tento postup zde musí být dána skutečnost, která nastala uplatněním napadeného zákona. Stěžovatel však tvrdí toliko zásah zákonem samotným.
Na základě shora uvedeného pak není relevantní argument stěžovatele o splnění podmínek pro přijetí podání k Ústavnímu soudu dle výjimky pro podání stížnosti před vyčerpáním všech procesních prostředků podle čl. 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud kvalifikoval návrh jako podaný někým zjevně neoprávněným, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jej odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) z důvodu zjevné neoprávněnosti navrhovatele k podání takového návrhu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu