ECLI:CZ:US:2013:1.US.2474.13.1
sp. zn. I. ÚS 2474/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 1. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2474/13 ve věci ústavní stížnosti Daniela Valenty, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 2734/2012-450, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012 č. j. 51 Co 277/2011-372, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a městské části Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 2734/2012-450 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012 č. j. 51 Co 277/2011-372 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 26 Cdo 2734/2012-450 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012 č. j. 51 Co 277/2011-372 se proto ruší.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012 č. j. 51 Co 277/2011-372 se odmítá.
IV. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, která byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jež mu byla dána vedlejší účastnicí řízení. Rozsudkem městského soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, změněno tak, že se žaloba zamítá, a to protože byla podána o jeden den opožděně. Tento závěr byl následně potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž zamítl stěžovatelovo dovolání.
2. Podle stěžovatele bylo v záhlaví označenými rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Oba uvedené obecné soudy totiž uzavřely, že lhůta k podání žaloby se v daném případě odvíjela od okamžiku, kdy stěžovateli bylo do poštovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující výpověď na poště (zde dne 3. 1. 2008), neboť tímto okamžikem výpověď jako jednostranný hmotněprávní úkon došla do sféry dispozice adresáta, a stala se účinnou. Městský soud přitom ani nezjišťoval, zda na straně stěžovatele nebyly přítomny nějaké objektivní překážky bránící mu v seznámení se se zaslanou výpovědí, pročež je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Právě takové překážky u stěžovatele navíc přítomny byly, neboť v den oznámení zásilky byl celý den v práci a jeho pracovní doba skončila až po zavírací hodině pobočky pošty, kde byla zásilka uložena. Toho dne tedy stěžovatel neměl objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky; avšak učinil tak již následujícího dne, kdy si písemnost na poště vyzvedl. Uvedené skutečnosti ovšem nebyly zohledněny ani Nejvyšším soudem. Oba obecné soudy tak podle stěžovatele rozhodly v rozporu s dosavadní judikaturou (byť na ni ve svých rozhodnutích odkazovaly), kterou nesprávně interpretovaly a následně chybně aplikovaly, nezohlednily okolnosti projednávaného případu a řádně se nevypořádaly se zásadními tvrzeními stěžovatele. Stěžovatel tak dovozuje, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a postupem obecných soudů došlo v projednávaném případě k odepření spravedlnosti a způsobení závažné újmy stěžovateli, který přišel o své zákonem chráněné právo nájmu. Pro podporu svých tvrzení v ústavní stížnosti stěžovatel rovněž odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 805/2006 a sp. zn. 26 Cdo 3524/2009.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to s odkazem na svou dlouhodobou nemajetnost, jakož i psychické obtíže zhoršované jeho složitou sociální a hmotnou situací. V souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pak stěžovatel k ústavní stížnosti připojil též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila vedlejší účastnice řízení, která navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost v plném rozsahu odmítl jako zjevně nedůvodnou a vedlejší účastnici přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy podle ní neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jejich rozhodnutí jsou souladná s právními předpisy. Městský soud učinil správné skutkové a právní závěry v posuzovaném případě, neboť v něm bylo vskutku rozhodující, že dne 3. 1. 2008 bylo stěžovateli oznámeno uložení zásilky a její připravení k vyzvednutí, naopak pro začátek běhu lhůty k podání žaloby bylo zcela nerozhodné, jestli si pak stěžovatel zásilku vyzvedl již druhý den anebo by vyzvednutí zásilky (a seznámení se s výpovědí) oddaloval déle. Vedlejší účastnice se rovněž domnívá, že by Ústavní soud neměl přihlížet k nynějšímu stěžovatelovu tvrzení o překážkách bránících mu v dřívějším převzetí zásilky, neboť taková tvrzení stěžovatel neuváděl ani neprokazoval v řízení před nalézacím soudem ani před odvolacím soudem; nyní je vedlejší účastnice považuje za účelová. Vedlejší účastnice též nesouhlasí s názory stěžovatele, že obecné soudy porušily svou povinnost řádně odůvodňovat soudní rozhodnutí a že se městský soud dopustil přepjatého formalismu při posuzování věci. Pokud stěžovatel nerespektoval zákonnou prekluzivní lhůtu k podání žaloby, nemůže jít jeho nečinnost či neznalost k tíži vedlejší účastnice, ale jen jeho samého. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastnice rovněž uvedla, že nesouhlasí ani se stěžovatelovým návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení vůči ní, ani s odkladem vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu.
5. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C 76/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 2. 2011 č. j. 13 C 76/2008-320 bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu daná žalobci (stěžovateli) dopisem žalované (vedlejší účastnice) ze dne 5. 12. 2007 je neplatná, a stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Důvod neplatnosti předmětné výpovědi podle obvodního soudu spočíval v jejím rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na prokázanou obtížnou zdravotní a sociální situaci stěžovatele panující již od roku 2007. Obvodní soud se vyjádřil též k včasnosti stěžovatelovy žaloby, jež podle něj byla zachována, neboť zákonná lhůta k jejímu podání začala běžet dne 5. 1. 2008 a skončila dnem 4. 3. 2008, kdy žaloba byla skutečně podána. K odvolání vedlejší účastnice, vyjadřující nesouhlas se závěrem nalézacího soudu ohledně neplatnosti podané výpovědi, pak ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2012 č. j. 51 Co 277/2011-372 změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelova žaloba se zamítá, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Městský soud zopakoval důkaz doručenkou náležející k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovateli, z níž vyplynulo, že zásilka byla dne 3. 1. 2008 uložena na poště, její uložení bylo stěžovateli oznámeno a ten si ji vyzvedl dne 4. 1. 2008. Na základě uvedených skutečností soud uzavřel, že žaloba byla podána opožděně, neboť pro počátek běhu (prekluzivní) lhůty k podání žaloby byl určující den, kdy se výpověď dostala do "sféry dispozice adresáta", což nastává nejen samotným převzetím písemného právního úkonu adresátem, ale případně též vhozením oznámení o uložení dané zásilky do poštovní schránky. Zde se tedy jednalo o den 3. 1. 2013, lhůta k podání žaloby začala běžet dne 4. 1. 2008 a skončila dne 3. 3. 2008. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž mimo jiné argumentoval, že si zásilku vyzvedl při nejbližší možné příležitosti, neboť dne 3. 1. 2008 byl v zaměstnání, z něhož se vrátil domů (a seznámil se s oznámením) až v době, kdy pošta již byla zavřena. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2012 č. j. 26 Cdo 2734/2012-450 dovolání zamítl, poněvadž se neztotožnil s žádnou z dovolacích námitek a napadený rozsudek odvolacího soudu shledal v rozsahu svého přezkumu správným, opíraje se též o závěry právní teorie i soudní praxe. Okolnosti, pro které si stěžovatel dle svého tvrzení zásilku nevyzvedl již dne 3. 1. 2008, Nejvyšší soud zhodnotil jako subjektivní, a proto pro běh lhůty k podání žaloby irelevantní.
II.
6. Ústavní stížnost je důvodná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Právě taková situace přitom v nyní projednávané věci nastala, neboť napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
8. V základu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces leží dílčí právo na přístup k soudu, neboli též, z pohledu soudů, zákaz odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu - soudy pak mají odpovídající povinnost se jeho věcí meritorně zabývat a rozhodnout ji. Přitom "stanovený postup" ve smyslu Listiny zahrnuje mezi jinými i požadavek na včasné podání návrhu na zahájení řízení, neboť stanovení žalobních lhůt patří mezi přípustné prostředky omezení práva na přístup soudu. Dojde-li však na straně soudu k chybnému posouzení žaloby jako podané opožděně, přestože ve skutečnosti byla podána ve lhůtě, a to i třeba v poslední den lhůty, a následnému odmítnutí zabývat se věcí meritorně, jedná se již o ústavně nepřípustné odepření spravedlnosti, jež vyžaduje zásah Ústavního soudu.
9. Podstata nyní projednávané věci tkví právě v posouzení otázky včasnosti stěžovatelovy žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jež mu byla dána vedlejší účastnicí, respektive ve stanovení začátku a konce zákonné lhůty k podání takové žaloby ve stěžovatelově případě.
10. Je tak zřejmé, že posouzení klíčové otázky projednávaného případu vychází primárně z interpretace a aplikace podústavního práva. Ačkoliv Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva obecnými soudy, tuto zásadu je oprávněn prolomit, pokud nesprávná aplikace podústavního práva vedla k porušení základních práv a svobod jednotlivce. To může nastat, dojde-li k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (například nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (například přepjatý formalismus), jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ve vztahu ke shora uvedené klíčové otázce projednávaného případu Ústavní soud konstatuje, že v souladu s ustanovením §711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době podání stěžovatelovy žaloby (§711 odst. 4 občanského zákoníku v aktuálním znění) se nájemce při vypovězení nájmu může bránit žalobou na určení neplatnosti výpovědi podanou ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výpovědi. Jedná se o lhůtu hmotněprávní, jejíž běh (začátek a konec) se odvíjí ode dne doručení výpovědi nájemci. Jak bylo správně poukazováno v ústavní stížností napadených rozhodnutích, ustálená soudní praxe, jakož i odborná literatura vykládají výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon, který je nepřítomné osobě doručen - tj. dostane se do sféry její dispozice ve smyslu §45 odst. 1 občanského zákoníku - v okamžiku, kdy má daná osoba konkrétní možnost seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Tuto možnost přitom může získat též vhozením oznámení o uložení zásilky obsahující právní úkon do její poštovní schránky, pokud tak nabyde objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky; naopak není rozhodné, zda této příležitosti využije či ne a jaké subjektivní důvody ji k tomu vedly (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 278/2011 ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 238/2008 ze dne 19. 11. 2008 či sp. zn. 864/2004 ze dne 16. 3. 2005). Ústavní soud dále konstatuje, že soudní praxe již dovodila, že taková objektivní příležitost adresáta seznámit se s obsahem zásilky, tj. doručovaným právním úkonem, nebyla dána například za situace, kdy se adresát v bytě v rozhodné době nevyskytoval z důvodu vážné nemoci, respektive protože mu to jeho zdravotní stav nedovoloval; či obdobně kdy předmětnou zásilku převzal na adrese trvalého pobytu adresáta jeho potomek a nebylo ani tvrzeno, že v tento den měl adresát objektivní příležitost se o obsahu zásilky dozvědět (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2011 ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 441/2012 ze dne 17. 4. 2013 a sp. zn. 26 Cdo 3524/2009 ze dne 5. 8. 2010; všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
12. V projednávaném případě odvolací soud i dovolací soud uzavřely, že stěžovateli byla výpověď z nájmu bytu doručena dne 3. 1. 2008, kdy mu bylo vhozeno do poštovní schránky oznámení o uložení zásilky obsahující výpověď, bez ohledu na to, že stěžovatel si samotnou zásilku na poště vyzvedl následujícího dne. Naopak stěžovatel se domnívá, že k okamžiku doručení výpovědi v souladu s ustálenou interpretací relevantních ustanovení, popsanou v předcházejícím odstavci, došlo až dne 4. 1. 2008, přičemž předkládá důvody, jež mu podle jeho názoru objektivně zabraňovaly seznámit se se zaslanou výpovědí již předešlého dne: toho dne totiž byl ve svém zaměstnání a do místa svého bydliště se vrátil až v době, kdy již pošta byla zavřena, zásilku si tam tedy toho dne nemohl vyzvednout. Tato tvrzení stěžovatel uvedl již ve svém dovolání, přičemž Nejvyšší soud je v napadeném rozhodnutí stroze odmítl jako subjektivní. Ústavní soud však Nejvyššímu soudu nemůže přisvědčit. Ústavní soud je naopak tohoto názoru, že okolnosti tvrzené stěžovatelem, tj. jeho pobyt v zaměstnání v průběhu otvíracích hodin pošty, kde byla zásilka uložena, s návratem domů až po skončení otvíracích hodin, jsou vskutku způsobilé založit "překážku, která až do [svého] odpadnutí objektivně vylučuje možnost nepřítomného adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu vůle" (shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2011) - obdobně jako by tomu bylo v případě, kdyby stěžovatel pobýval až do toto dne v nemocnici, v zahraničí či jinde mimo místo svého bydliště a do něj by se vrátil až následujícího dne. Stěžovatelem uváděné důvody tedy podle Ústavního soudu nejsou subjektivními, jak je označil Nejvyšší soud, neboť tvrzené okolnosti - jeho pobyt v zaměstnání, tj. mimo místo bydliště, až do skončení otvíracích hodin pošty - nezáležely na jeho vůli, respektive na ní nezáležely o nic více, než kdyby stěžovatel pobýval v nemocnici z důvodu nemoci či v zahraničí. Není možno po stěžovateli vyžadovat, aby se každý den během své pracovní doby vracel domů ověřovat, zda mu do schránky nebylo vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující hmotněprávní úkon, od jehož doručení se odvíjí určitá lhůta. Opačná interpretace okamžiku doručení hmotněprávních úkonů by nemohla být označena jinak než jako jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelem tvrzené okolnosti jsou způsobilými založit překážku objektivně vylučující jeho možnost seznámit se se zasílanou výpovědí již dne 3. 1. 2008. Postup stěžovatele, který si zásilku s výpovědí vyzvedl na poště již dne následujícího, při první možné objektivní příležitosti tak učinit, zřejmě svědčí o tom, že stěžovatel se nesnažil vyhnout dřívějšímu převzetí zásilky, a fakticky tak odložit účinky doručení výpovědi; ba dokonce jeho postup nelze označit ani za liknavý, kterýžto by potenciálně také mohl nepřiměřeně poškozovat pronajímatele a vylučoval by přijetí závěru, že k doručení výpovědi došlo až dnem vyzvednutí zásilky na poště, nikoliv již dnem vhození oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky nájemce.
13. Spolu s právě uvedeným konstatováním však Ústavní soud musí upozornit, že zmíněná tvrzení stěžovatele, odůvodňující objektivní nemožnost seznámení se s výpovědí dne 3. 1. 2008, nebyla v řízení před obecnými soudy dosud prokázána. Obvodní soud bez podrobnějšího vysvětlení konstatoval včasnost žaloby, naopak městský soud shledal její opožděnost, a to toliko na základě zopakovaného důkazu doručenkou náležející k výpovědi. Ze spisu naopak nevyplývá, že by argumentace účastníků řízení před městským soudem znovu směřovala i k otázce včasnosti žaloby; městský soud se tedy vůbec nepokusil ověřit, zda stěžovatel získal objektivní příležitost seznámit se s výpovědí již vhozením oznámení o uložení zásilky ji obsahující do jeho poštovní schránky anebo až pozdějším okamžikem, po odpadnutí objektivních překážek, a namísto toho se automaticky přiklonil k prvé ze zmíněných variant. Nejvyšší soud pak tvrzení zmíněná stěžovatelem v dovolání v tomto ohledu vypořádal toliko lakonickým posouzením, že se jedná o subjektivní důvody; tudíž je vůbec nebylo třeba prokazovat.
14. Ústavní soud je přesvědčen, že právě popsaný postup obecných soudů nelze označit jinak než jako svévoli, ústící do porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě ji zakládá mimo jiné situace, kdy se právní závěry soudu ocitají v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, respektive z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [například shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/99 či jeho nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě. Městský soud uzavřel, že stěžovatel získal možnost seznámit se s výpovědí již vhozením oznámení o uložení zásilky s výpovědí do jeho poštovní schránky, aniž by vůbec zjišťoval, zda nebyly dány nějaké překážky objektivně tuto možnost vylučující, tudíž ke svému právnímu závěru neměl dostatečný skutkový podklad. Nejvyšší soud pak tento podklad k dispozici měl, avšak v důsledku jeho špatného vyhodnocení došel ke stejnému právnímu závěru jako soud odvolací. Krom toho lze právní názor městského soudu označit za překvapivý pro stěžovatele, neboť v odvolacím řízení nebyla otázka včasnosti žaloby samotnými účastníky vůbec nastolena a zejména stěžovatel neměl žádný prostor k uplatnění svých tvrzení a námitek stran této otázky.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy sice nepochybily v samotné intepretaci relevantních zákonných ustanovení - jejíž ustálenou podobu, shrnutou v bodu 11 tohoto nálezu, Ústavní soud nijak nezpochybňuje - ovšem takto interpretované normy nesprávně aplikovaly na stěžovatelův případ, čímž se vůči stěžovateli dopustily nepřípustného odepření spravedlnosti.
16. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že svým kasačním rozhodnutím nijak nepředvídá nové konečné rozhodnutí odvolacího soudu ohledně včasnosti stěžovatelovy žaloby, neboť toto bude odviset od prokázání či neprokázání stěžovatelových tvrzení o jeho objektivně odůvodněné nemožnosti seznámit se s výpovědí dne 3. 1. 2008 v dalším řízení. Stěžovateli však musí být dán prostor tato svá tvrzení před soudem prokázat.
17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud v souladu s §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podané ústavní vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
18. Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to z důvodu, že jeho rozhodnutí si nevyžádalo delší čas (ústavní stížnost byla podána dne 12. 8. 2013), během něhož by mohlo dojít k nedobrovolnému vyklizení bytu, z něhož byla stěžovateli dána výpověď. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze nadto není exekučním titulem pro nedobrovolný výkon rozhodnutí, přičemž dle vyjádření vedlejší účastnice ze dne 23. 8. 2013 sice probíhá řízení o vyklizení předmětného bytu, k danému dni však ze strany soudu prvního stupně nedošlo ani k nařízení prvního jednání ve věci. Taktéž stěžovatel Ústavnímu soudu ve svém podání ze dne 20. 8. 2013 sdělil, že předmětný byt stále užívá.
19. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pro řízení před Ústavním soudem totiž platí zásada, že vzniknuvší náklady řízení hradí účastník nebo vedlejší účastník řízení sám, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatické a Ústavním soudem je užíváno velmi výjimečně. Náhradu nákladů řízení dle tohoto ustanovení lze uložit jen v "odůvodněných případech", a to namnoze jako určitou nepřímou sankci vůči účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi řízení, jehož chování či postup vyvolaly zásah Ústavního soudu [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195) a další na něj navazující nálezy; či též Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, s. 320]. Ústavní soud nijak nezpochybňuje nemajetnost, tíživou sociální situaci ani vážnost psychických obtíží stěžovatele, nicméně tyto okolnosti nejsou jediným kritériem pro rozhodnutí dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Naopak je nutno vyzdvihnout, že vedlejší účastnice, jíž by dle návrhu stěžovatele měla být povinnost k náhradě jeho nákladů řízení uložena, svým chováním nijak nevyvolala protiústavní postup obecných soudů, kterým bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva. Ani jejich postup však nelze hodnotit jako natolik flagrantně, ba pobuřujícím způsobem protiústavní, aby jim jako účastníkům řízení před Ústavním soudem byla uložena povinnost k náhradě stěžovatelových nákladů řízení. Podmínky pro aplikaci §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tudíž v projednávaném případě nejsou splněny.