ECLI:CZ:US:2013:1.US.2622.13.1
sp. zn. I. ÚS 2622/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Náchod, a. s., se sídlem Purkyňova 446, Náchod, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 12 Cmo 151/2013 - 88, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2013, č. j. 39 Cm 208/2011 - 72, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Cm 208/2011 - 45, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadá svou ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 23. 8. 2013, v záhlavní označená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové a žádá jejich zrušení. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svým postupem znemožnily její právní předchůdkyni domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Cm 208/2011 - 45, byla zamítnuta žaloba Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a.s. (právní předchůdkyně stěžovatelky) o zaplacení směnečné sumy 360 Kč s příslušenstvím. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 2. 2013, č. j. 39 Cm 208/2011 - 72, pak byl zamítnut návrh stejné žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku ohledně právního posouzení téže pohledávky jako regulačního poplatku ve zdravotnictví. Toto usnesení bylo následně k odvolání žalobkyně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 12 Cmo 151/2013 - 88.
3. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy znemožnily její právní předchůdkyni uplatnit své základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny jen proto, že soud, na nějž se právní předchůdkyně stěžovatelky obrátila, se necítil být věcně příslušným. Obecné soudy o uplatněném nároku podle stěžovatelky rozhodly jen na základě tvrzení o směnečné pohledávce a z tohoto důvodu, ačkoliv již v žalobě bylo uvedeno, že jde o vymáhání splnění povinnosti k zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví a tvrzení o kauzální pohledávce jsou obsažena ve všech podáních žalobkyně. Pokud obecné soudy považovaly žalobu za nejasnou, měly se postarat o její upřesnění. Naopak žalobkyně o změnu žaloby výslovně nepořádala jen proto, že byla přesvědčena o uplatnění zaplacení jak směnky, tak kauzální pohledávky již v žalobě. Postup obecných soudů, které žalobkyni nechaly v jejím přesvědčení a pak žalobu zamítly, stěžovatelka označuje jako přepjatý formalismus.
4. Stěžovatelka rovněž uvedla, že si je vědoma, že obdobnou ústavní stížností se Ústavní soud již dříve, v usnesení ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4511/12, odmítl zabývat s ohledem na výši žalovavé částky, a tím objektivně daný bagatelní význam věci. Stěžovatelka se však domnívá, že v jejím případě je setřen objektivně bagatelní význam věci tím, že obecné soudy se dopustily uvedených nesprávností ve více případech (a ne ve všech jde o takto nízké částky).
5. Dříve než Ústavní soud může přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud konstatuje, že z vlastní činnosti je mu známo, že stěžovatelka je nástupnickou organizací obchodní společnosti Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., jež zanikla. Ústavní soud má též za to, že stěžovatelka jako právní nástupkyně má legitimní zájem na rozhodnutí, zda byla napadenými rozhodnutími, respektive jim předcházejícím postupem obecných soudů porušena základní práva její právní předchůdkyně.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve smyslu shora uvedeném a shledal, že ústavní stížnost je zčásti podána po zákonné lhůtě a zčásti nepřípustná.
8. Ústavní soud zároveň podotýká, že již dříve posuzoval obsahově i v relevantních okolnostech věci shodnou ústavní stížnost stěžovatelky, kterou usnesením ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2620/13, odmítl zčásti jako opožděnou a zčásti jako nepřípustnou. S ohledem na obdobnost obou případů Ústavní soud nemá v nyní projednávané věci důvod se od svého předešlého rozhodnutí odchylovat.
9. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud konstatuje, že v souladu s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v relevantním znění (dle přechodného ustanovení v čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, byl napadený rozsudek téhož soudu (coby vydaný v bagatelní věci, a tudíž bez přípustnosti opravného prostředku) právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 23. 5. 2012. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak v tomto případě marně uplynula v pondělí 23. 7. 2012. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku tudíž byla podána opožděně.
10. Ve vztahu k napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze pak Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na základě zákona č. 404/2012 Sb. je pak ode dne 1. 1. 2013 dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud je proto přesvědčen, že stěžovatelce nic nebránilo podat v dané věci dovolání, jak o tom ostatně právní předchůdkyně stěžovatelky byla poučena v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze a též poprvé informována Ústavním soudem ve své obdobné věci usnesením sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013. Bylo tedy jen na rozhodnutí stěžovatelky, zda takovýto prostředek využije. Stěžovatelka přitom ani netvrdí, že by v dané věci podala dovolání či jaké úvahy ji k nevyužití tohoto procesního prostředku k ochraně práva vedly. V této části je tudíž podaná ústavní stížnosti nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť žádný z důvodů uvedených v 75 odst. 2 téhož zákona stěžovatelka netvrdila a Ústavní soud jej sám neshledal.
11. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost soudkyní zpravodajkou odmítnout zčásti jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka