ECLI:CZ:US:2013:1.US.2699.13.1
sp. zn. I. ÚS 2699/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele H. K., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem, se sídlem Čelakovského 6, Blansko, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12To 51/2012 ze dne 31. 7. 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 63T 1/2012 ze dne 7. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 9. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z návrhu stěžovatele je patrné, že v navrhovaném petitu výslovně napadá usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze, avšak poslední rozhodnutí výslovně v petitu nezmiňuje. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti je nepochybné, že stěžovatel mínil napadnout i usnesení Nejvyššího soudu a jeho kopii přiložit ke svému návrhu, postupoval Ústavní soud způsobem pro stěžovatele příznivějším a citované usnesení Nejvyššího soudu zahrnul do svého přezkumu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 571/11 ze dne 1. 8. 2011]. V opačném případě by byl nucen ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit tím, že jako jediný jednatel společnosti KIMOS - pila, s. r. o., uzavřel s poškozenou společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., smlouvu o úvěru ve výši 12 313 000 Kč a na ni navazující smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přičemž nepravdivě uvedl, že společnost KIMOS - pila, s. r. o., je vlastníkem předmětu zajištění. Stěžovatel byl tedy dle §211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Vedle tohoto mu byl vysloven i trest zákazu činnosti dle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do obchodního, na dobu pěti let. Rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nebraly dostatečný zřetel na jeho důkazní návrhy, které by dle stěžovatele vnesly do řízení nové skutečnosti. Dále má za to, že k porušení jeho práv došlo již při rozhodování o jeho držení ve vazbě, neboť u něj nebyla dána existence vazebního důvodu.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, avšak nepatří do soustavy obecných soudů, ani jim není instančně nadřazen. Proto také nezasahuje do procesních postupů v řízení před obecnými soudy, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i do výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy. Ústavnímu soudu náleží posuzovat, zda právní názory obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými okolnostmi a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2323/11 ze dne 27. 10. 2011]. O takový případ se však v dané věci nejednalo a proto stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí závěry obecných soudů dalšímu přezkumu.
6. Stěžovatel navíc uplatnil totožné argumenty již v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly. Uvážení, které důkazní prostředky budou provedeny, však přísluší pouze soudu a nikoli stěžovateli. Nepřihlédnutí soudu k navrženým důkazům, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces, je-li jejich neprovedení dostatečně odůvodněno. V této věci obecné soudy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013].
7. Argument stěžovatele, že k porušení jeho práv došlo také při rozhodování o jeho vzetí do vazby, není v dané věci relevantní, neboť byl učiněn po lhůtě k podání ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu