ECLI:CZ:US:2013:1.US.2849.13.1
sp. zn. I. ÚS 2849/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky R.C.P.R. Komertz, s.r.o., se sídlem Vrázova 13, Brno, zastoupené JUDr. Janou Skácelovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č. j. 1 Afs 35/2013-30, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.2.2013, č. j 31 Af 160/2012-41, a proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV ze dne 18.5.2011 č.j.149319/11/291913701679, č.j.149330/11/291913701679, č.j.149335/11/291913701679, č.j.149342/11/291913701679, č.j.149344/11/291913701679, č.j.149348/11/291913701679, č.j.149350/11/291913701679, č.j.149352/11/291913701679, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Finančního úřadu Brno IV jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu vyplývající z jeho napadeného rozhodnutí, že sdělení Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 9. 2012, č. j. 13262/12-1303-703172, kterým nebylo povoleno přezkoumání v záhlaví citovaných dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu Brno IV, není přezkoumatelné ve správním soudnictví. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1744/08, ve kterém se mimo jiné uvádí, že "ačkoli samotné správní uvážení (v daném případě tedy volná úvaha orgánu veřejné moci - správního orgánu - o tom, zda po delší době od vydání napadeného rozhodnutí povolí jeho přezkoumání) stojí mimo přezkumnou pravomoc, rozhodující orgán při něm musí respektovat ústavně zaručená základní práva stěžovatele." Stěžovatelka má za to, že Finanční úřad Brno IV rozhodoval v daňovém řízení o jejích povinnostech v rozporu s právním řádem, Odvolací finanční ředitelství proto mělo ve smyslu §121 daňového řádu z moci úřední nařídit přezkoumání rozhodnutí. Pokud Odvolací finanční ředitelství ignoruje zjevnou nezákonnost rozhodnutí správce daně, nelze takový postup označit jinak než projev libovůle či dokonce projev arogance moci.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 160/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 35/2013, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Správce daně - Finanční úřad Brno IV doměřil stěžovatece na základě výsledků daňové kontroly dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty s odůvodněním, že stěžovatelka porušila ustanovení §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pro kontrolovaná zdaňovací období tím, že nárokovala odpočet daně na základě dokladů, které nebyly vystaveny plátcem daně. Stěžovatelka dne 31. 5. 2012 podala dle §121 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád") podnět k přezkoumání platebních výměrů pro jejich rozpor s právními předpisy. Odvolací finanční ředitelství stěžovatelce zaslalo sdělení čj. 13262/12-1303-703172 ze dne 6. 9. 2012, ve kterém jí oznámilo, že její podnět k přezkumu byl shledán nedůvodným. Stěžovatelka citované sdělení napadla žalobou, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j 31Af 160/2012-41 odmítl. Stěžovatelka podala proti usnesení Krajského soudu v Brně kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně ani Finančního úřadu Brno IV nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Podle §121 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně z moci úřední nařídí přezkoumání rozhodnutí, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, že přezkumné řízení v systematice daňového řádu představuje dozorčí prostředek nadřízeného správního orgánu, který slouží k ochraně objektivního práva. Výrok, jímž nebylo přezkoumání povoleno, není tedy rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního, neboť se jím nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu, a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví. Daňová povinnost žadatele o povolení přezkumu již byla pravomocně stanovena dřívějším rozhodnutím finančního orgánu; tím, že instančně vyšší správce daně nepovolí přezkum tohoto rozhodnutí, se na původním rozhodnutí nic nemění, tj. nemění se ani práva a povinnosti daňového subjektu. Sdělením o nedůvodnosti podnětu k provedení přezkumu platebních výměrů tedy nemohlo být zasaženo do právní sféry stěžovatelky, neboť na jejích právech a povinnostech se v souvislosti s tímto sdělením naprosto nic nezměnilo.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace §121 odst. 1 daňového řádu byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud dodává, že se problematikou přezkumu rozhodnutí správce daně vydaného v rozporu s právními předpisy (dříve upraveného v §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) v minulosti vícekráte zabýval. Především dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko Pl. ÚS-st.-12/2000, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem se Ústavní soud ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn.: IV. ÚS 582/2003 ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/2003 ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 440/2003 ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 382/06 ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. III ÚS 1747/08 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 330/05 ze dne 5. 4. 2006, z novějších pak v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3532/10 ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 994/11 ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 669/10 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. III. 3234/11 ze dne 8. 12. 2011 a sp. zn. I. ÚS 253/11 ze dne 17. 1. 2013, všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz) důsledně řídil a jinak nečiní ani v posuzované věci.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Finanční úřad Brno IV. rozhodoval v daňovém řízení o jejích povinnostech v rozporu s právním řádem, je nutno uvést, jak už učinil ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka nenapadla předmětné platební výměry Finančního úřadu Brno IV. řádnými opravnými prostředky, a proto jsou námitky stěžovatelky v tomto smyslu s ohledem na zásadu subsidiarity s zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyloučeny z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV ze dne 18.5.2011 č.j.149319/11/291913701679, č.j.149330/11/291913701679, č.j.149335/11/291913701679, č.j.149342/11/291913701679, č.j.149344/11/291913701679, č.j.149348/11/291913701679, č.j.149350/11/291913701679, č.j.149352/11/291913701679, nepřípustná. Ústavní soud se nemohl zabývat ani námitkami směřujícími proti postupu Odvolacího finančního ředitelství, které dle stěžovatelky své sdělení ze dne 6. 9. 2012, č. j. 13262/12-1303-703172, řádně neodůvodnilo, neboť citované sdělení nebylo ústavní stížností napadeno. Lze však obecně konstatovat, že jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatelky o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod garantovaných jí Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2012, č. j. 1 Afs 35/2013-30, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.2.2013, č. j 31 Af 160/2012-41, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 2 písmeno b) tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu