ECLI:CZ:US:2013:1.US.2992.11.1
sp. zn. I. ÚS 2992/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Prokopa, zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 1140/2, 743 01 Bílovec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 6 Ao 3/2011-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížností navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 6 Ao 3/2011-93, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 90 věta první Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále také "NSS") byl zamítnut jeho návrh na zrušení opatření obecné povahy - Změny č. 2007/10 Územního plánu města Ostravy schváleného dne 23. 9. 2009 na 30. zasedání zastupitelstva města Ostravy usnesením č. 2371/30 (dále jen "OOP"). Sám stěžovatel je vlastníkem pozemku p.č. X/2, X/58, X/59 a budovy č.p. XX postavené na pozemku p.č. X/2, vše k.ú. Slezská Ostrava, obec Ostrava (dále jen "nemovitosti").
Stěžovatel - v rámci obsáhlejšího přehledu vývoje v souzené věci - zdůraznil, že po provedení změn v důsledku OOP nemůže nemovitosti využívat k účelu, pro které je zakoupil; konkrétně je mu znemožněn rozvoj podnikání (a vytvoření nových pracovních míst) a s tím souvisí vzniklá škoda. Stěžovatel dále uvedl, že (také) NSS v řízení o návrhu na zrušení OOP považoval situaci - kdy o námitce p. Husárika (podané mezi námitkami vlastníků okolních pozemků a také stěžovatele) "nebylo rozhodnuto vůbec" - za vadu samotného řízení o změně územního plánu. NSS i přes toto zjištění a přes další námitky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (Statutárního města Ostravy), žalobě stěžovatele nevyhověl. Stěžovatel poukázal na to, že OOP je zásahem zcela nepřiměřeným a omezuje jeho základní právo na ochranu vlastnictví; obdobně je třeba uvážit, zda je omezení práva na určité podnikání a na hospodářskou činnost veřejným zájmem ještě proporcionální a zda takovým omezením nedochází k narušení či popření smyslu a podstaty základního práva na svobodu podnikání.
II.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 6 Ao 3/2011-93, návrh stěžovatele na zrušení OOP zamítl (výroková část I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) NSS se v prvé řadě vyjádřil pozitivně ke splnění procesních podmínek řízení. Dále připomněl, že v rámci soudního přezkumu OOP postupuje podle algoritmu popsaného v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98; jednotlivé kroky algoritmu testu přezkumu vyplývají zejména z §101d odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. a soud jej užil i v rámci dalších rozhodnutí týkajících se přezkoumání OOP. Při přezkumu v rámci citovaného ustanovení NSS zjišťuje 1) zda správní orgán měl pravomoc napadené opatření obecné povahy vydat; 2) zda správní orgán nepřekročil při vydávání opatření obecné povahy zákonné meze své působnosti; 3) zda bylo při vydávání opatření obecné povahy postupováno zákonem stanoveným způsobem; 4) zda je opatření obecné povahy z hlediska hmotného práva v souladu se zákonem; 5) zda je opatření obecné povahy přiměřené sledovanému cíli (test proporcionality).
NSS poukázal na to, že nemá žádnou pochybnost o prvních dvou kritériích tohoto algoritmu; k těm ostatně stěžovatel žádné námitky ani nevznesl. Ve vztahu k třetímu kroku algoritmu NSS konstatoval, že námitky stěžovatele (v kasačním řízení) jsou nedůvodné; první z nich, jež se týkala jeho tvrzení, že o námitce p. Husárika (podané v procesu vydání změny OOP) nebylo rozhodnuto, NSS neřešil z důvodu její nepřípustnosti [p. Husárek není v uvedeném řízení oprávněn podat actio popularis; navíc o námitkách stěžovatele vedlejší účastník rozhodl a je součástí odůvodnění změny OOP (bod 46 odůvodnění)]. NSS ani v případě druhé stěžovatelovy námitky (týkající se toho, že již přede dnem zasedání zastupitelstva byl připraven materiál hovořící o změně OOP) neshledal porušení zákona, neboť si "lze jen těžko představit, že by před zasedáním zastupitelstva nebyl zpracován návrh, o kterém má zastupitelstvo rozhodnout". Ve vztahu ke čtvrtému bodu algoritmu, tj. k tomu, zda OOP je v souladu se zákonem z hlediska hmotného práva, NSS mimo jiné připomněl, že odůvodnění OOP je poměrně strohé, leč důvody a sledované cíle, které vedlejšího účastníka vedly k přijetí změny, jsou z něj seznatelné (konkrétní poměry jsou dobře patrné) a zdůraznil, že by bylo přepjatým formalismem požadovat po vedlejším účastníkovi výslovné vyjmenování koordinace jednotlivých veřejných zájmů a soukromých zájmů prostřednictvím OOP, neboť k tomu slouží řada blíže (v odůvodnění změny) popsaných právních nástrojů. NSS připomněl (a odkázal na vlastní judikaturu), že tvorba územního plánu je také politickým rozhodováním samosprávy v daném území a "nelze tedy paušálně vyžadovat po změně územního plánu, aby vždy provedla koordinaci a konkretizaci všech veřejných zájmů, které jsou pro dané území myslitelné". Za nedůvodné považuje další stěžovatelovy námitky, které jsou navíc velmi obecné. NSS opětovně připomněl, že mu nepřísluší přezkoumávat vhodnost funkčního využití ploch (a podle stěžovatele taktéž účelově zpracované urbanistické studie); současně zdůraznil, že stěžovatel nedoložil domněnku, že by omezení podnikatelských aktivit způsobilo takovou náhlou hospodářskou změnu, jež by musela být řešena územním plánem. NSS poukázal na to, že stěžovatel nesprávně zaměňuje odstraňování důsledků náhlých hospodářských změn s poskytováním náhrad za změny v území jednotlivým dotčeným vlastníkům; tomu připomněl vlastní judikaturu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120), z níž mimo jiné vyplývá, že změna územního plánu nemohla a ani neměla řešit kompenzaci hospodářských důsledků pro jednotlivé vlastníky. NSS konečně k poslednímu kroku algoritmu shrnul, že předmětná právní regulace [týkající se (pouze) stěžovatelovy právní sféry] je svým rozsahem a formou přiměřená, neboť změna územního plánu nijak stěžovatelovu právní sféru nezasahuje, není diskriminační, není aktem libovůle a nelze ji označit ani za extrémně věcně nesprávnou; není proto dán důvod pro její zrušení ani podle pátého kroku algoritmu. NSS poukázal také na to, že případné poskytnutí náhrady podle §102 stavebního zákona může být věcí samostatného řízení.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda nedošlo v souzené věci k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ostatně, to netvrdí ani sám stěžovatel.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu, z obou podání (tj. k NSS a k Ústavnímu soudu) dovozuje, že stěžovatel setrvale ve svých podáních předkládá a opakuje takřka totožnou, resp. více či méně široce podanou argumentaci. Ústavní soud usuzuje, že se někdy jedná o argumentaci účelovou a spektakulární; tak je tomu např. v případě námitky týkající se p. Husárika, v níž stěžovatel uvedl, že o ní nebylo rozhodnuto vůbec, zatímco NSS jasně a zřetelně konstatoval, že se v souzené věci jednalo o námitku nepřípustnou a tento závěr také náležitě odůvodnil. Obdobné by bylo možné také dovozovat v souvislosti se stěžovatelovou argumentací týkající se údajného dopadu změny územního plánu na vydání stavebního povolení, neboť právě stěžovateli (jako vlastníku neoprávněné stavby) bylo rozhodnutím Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava ze dne 17. 5. 2010, č. j. SLE/019584/10/ÚPaSŘ/Za, nařízeno odstranění této stavby; tu stavební úřad zahájil toto řízení již dne 20. 2. 2008, tedy podstatně dříve než bylo projednáno a vydáno OOP.
Ústavní soud dovozuje, že to byl právě NSS, který stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle a pregnantně vysvětlil význam postupu a řízení v souzené věci (tj. při schvalování územně plánovací dokumentace a v jejím rámci opatření obecné povahy); velmi přesně aplikoval tzv. algoritmus (test) soudního přezkumu. Tu Ústavní soud - se zřetelem na argumenty NSS, jejich důkladnost a důslednost - nemá ani z hlediska ústavnosti co dodat. Rozhodnutí přijaté NSS je jasné, srozumitelné a zřetelně popisuje procesní postupy státních orgánů týkající se rozhodování ve věci uvedeného opatření obecné povahy.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu