ECLI:CZ:US:2013:1.US.3077.11.1
sp. zn. I. ÚS 3077/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Žižkov, se sídlem Pod lipami 64, Praha 3, zastoupeného JUDr. Petrem Oehmem, advokátem, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3295/2009-149 ze dne 15. 6. 2011 a č. j. 29 Odo 425/2006-103 ze dne 29. 4. 2008 a proti výrokům I. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 303/2008-123 ze dne 22. 1. 2009, za účasti Michala Bárty, zastoupeného JUDr. Ivou Váňovou, advokátkou, se sídlem U Havlíčkových sadů 1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1").
2. Soud prvního stupně uložil stěžovateli zaplatit žalobci, nyní vedlejšímu účastníkovi, 1.019.555 Kč jako úrok ze záloh poskytnutých na pořízení bytu. Podle něj stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli inominátní smlouvu ve smyslu §269 obchodního zákoníku, na základě které se stěžovatel zavázal vedlejšímu účastníkovi předat ve třetím čtvrtletí 2000 konkrétní byt za pevnou částku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto povinnost v dohodnutém termínu nesplnil, měl vedlejší účastník podle §351 odst. 2 a §502 obchodního zákoníku právo na úroky z poskytnutých peněžních prostředků za celou dobu, kdy stěžovatel tyto prostředky držel.
3. Odvolací soud však toto rozhodnutí částečně zrušil a rozhodl, že vztah mezi účastníky bylo nutno posoudit výlučně podle ustanovení obchodního zákoníku o družstvech a podle stanov stěžovatele. Zálohy vedlejšího účastníka představovaly další majetkovou účast člena na podnikání družstva, zde na družstevní výstavbě. Odstoupením od přídělu bytu nedošlo tedy k odstoupení od smlouvy, ale vedlejšímu účastníkovi vzniklo pouze právo na vrácení zálohově vyplaceného členského podílu bez jakýchkoliv úroků.
4. Prvním napadeným rozhodnutím však Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu zrušil. Byl toho názoru, že vztah mezi členem družstva a družstvem je vztahem závazkovým, a proto se podpůrně uplatní ta část obchodního zákoníku pojednávající o obchodních závazkových vztazích.
5. Napadenými výroky následného rozhodnutí vrchní soud částečně, pokud jde o zaplacení částky 922.560 Kč, prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit náklady odvolacího a dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl:
"V dané věci o další majetkovou účast [člena v družstvu] nešlo, neboť žalobce, který měl jako člen družstva zájem o získání družstevního bytu, který hodlalo družstvo vystavět (na základě smlouvy o dílo uzavřené s třetím subjektem), se s družstvem dohodl na pevné ceně za konkrétní byt. S prodejem bytu za "pevnou cenu" však počítalo ustanovení čl. 15 in fine stanov, jak na to správně poukázal soud prvního stupně. Odvolací soud považuje za správné také další dílčí závěry soudu prvního stupně, podle nichž zápis o přídělovém řízení ze dne 4.11.1997 je třeba považovat za nabídku k uzavření smlouvy o přidělení konkrétního bytu za pevnou cenu, kterou žalobce akceptoval tím, že ve stanovených lhůtách tuto cenu zaplatil (shodný názor o povaze sjednané ceny jako ceny pevné vyjádřil ostatně také Svaz českých a moravských bytových družstev). Projevy vůle účastníků byly završeny rozhodnutím předsedy žalovaného družstva ze dne 12.6.2000 o přidělení bytu shodné velikosti, jaká byla uvedena v zápisu o přídělovém řízení, avšak v jiném objektu (...). V rozhodnutí o přidělení bytu byl uveden termín jeho předání - 3. čtvrtletí 2000. Výše popsaným způsobem vzniklo družstvu vůči žalobci právo na sjednané peněžité plnění a členu družstva povinnost plnit, jak na to poukázal dovolací soud; současně členu družstva vzniklo právo na to, aby mu byl přidělený konkrétní byt předán do užívání ve sjednaném termínu a družstvu povinnost byt v tomto termínu žalobci předat (§488 obč. zák.). Žalobce svůj závazek splnil, žalovaný nikoli. Dostal se s jeho splněním do prodlení a kromě uvedeného v rozporu s převzatým závazkem požadoval doplacení nezanedbatelné částky, neboť vycházel z toho, že sjednané peněžité plnění je plněním zálohovým. Šlo o podstatné porušení závazku žalovaného (viz §344 a §345 odst. 1 obch. zák.). Proto žalobce od smlouvy důvodně odstoupil a doručením jeho písemného projevu vůle žalovanému, tj. dnem 27.12. 2000, smlouva zanikla (§349 odst. 1 obch. zák.). Soud prvního stupně proto správně dovodil, že žalovaný byl podle §351 odst. 2 obch. zák. povinen žalobci vrátit peněžité plnění, které přijal (tuto povinnost splnil dne 29.6.2001) spolu s úroky stanovenými podle §502 obch. zák. (výše úroků pro takový případ nebyla účastníky sjednána)."
6. Napadeným druhým usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože neshledal, že by rozhodnutí vrchního soudu mělo zásadní právní význam.
II. Argumentace stran
7. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že v napadeném sporu šlo o zaplacení dalšího vkladu (členského podílu) členem družstva. V souladu s §226 odst. 1, písm. d) obchodního zákoníku stěžovatel upravil ve svých stanovách podrobně způsob splácení členských vkladů zejména při družstevní výstavbě, v níž bylo družstvo investorem. V tomto případě šlo o družstevní bytovou půdní nástavbu, provedenou na objektu ve vlastnictví družstva. Členský vklad tedy plnil svůj účel, neboť byl použit na financování bytové výstavby.
8. Vrácení dalšího členského vkladu (členského podílu) z majetku družstva v případě odstoupení člena od přídělu se řídí §233 obchodního zákoníku. Podle odst. 5 tohoto ustanovení je možná odchylná úprava ve stanovách. Podle příslušného článku stanov se členu vrací další členský vklad ve výši členem zaplacené. Člen tudíž nemá právní nárok na úrok ani za dobu před účinky odstoupení od přídělu bytu, ale ani poté.
9. Stěžovatel ani nesouhlasí se závěry soudů, že by mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva, protože nebyl dostatečně určen předmět závazků (§269 odst. 2 obchodního zákoníku). Člen se pouze zavázal (což stanovy připouštějí) k zaplacení dalšího členského vkladu (členského podílu) podle §223 odst. 4 obchodního zákoníku, a to "za podmínek určených stanovami". Vedlejší účastník nemohl odstoupit od údajné inominátní smlouvy, neboť žádná nevznikla. Z toho důvodu nebylo možno akceptovat aplikaci §351 odst. 2 a §502 obchodního zákoníku.
10. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost odmítnout. Podle něj obecné soudy v dosavadním řízení nijak nepochybily a jejich rozhodnutí jsou správná. Vztah družstva a jeho člena, v podobě, jak jej ryze účelově interpretuje stěžovatel, by byl značně nevyvážený a pro družstvo jednostranně výhodný - veškerá rizika spojená s nedodržením termínu dokončení a předání bytu, či případným navýšením dalšího členského vkladu (členského podílu), by pak totiž nesl pouze člen družstva, aniž by to mohl jakkoli ovlivnit. Není totiž sebemenší důvod, aby v případě nedodržení závazku družstvem jej člen bezúročně úvěroval.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
13. V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí soudů jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práv stěžovatele na ochranu majetku a spravedlivý proces jim nelze nic vytknout. Argumenty stěžovatele předložené v ústavní stížnosti, včetně výkladu jeho stanov, se obecné soudy zabývaly a neshledaly je oprávněné. Na tato rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. To, že stěžovatel se s nimi neztotožňuje, ještě nezakládá porušení namítaných základních práv.
14. Ústavní soud se nedomnívá, že by právní závěry obecných soudů byly svévolné nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V zásadě jde o hodnocení, zda jednáním účastníků došlo k uzavření inominátní smlouvy, či nikoliv a co bylo jejím obsahem. Tímto se soudy tří stupňů detailně zabývaly a shledaly, že stěžovatel se skutečně smluvně zavázal dodat konkrétní byt v daném termínu za pevnou cenu. Tento svůj závazek nedodržel, a proto, když vedlejší účastník od smlouvy odstoupil, mu vznikla povinnost vrátit zaplacené zálohy i s úroky. Takový závěr má, dle Ústavního soudu, oporu v provedeném dokazování a z mezí ústavnosti nijak nevybočil.
15. Pokud stěžovatel považuje za nespravedlivé až likvidační, že na úrocích má zaplatit téměř milión korun, tak lze poznamenat, že aplikovaná ustanovení obchodního zákoníku o výši úroků jsou dispozitivní povahy a napříště nic stěžovateli nebrání sjednat si výši úroku jinak (viz §351 odst. 2 obchodního zákoníku). Lze dodat, že uplatněný vysoký úrok nijak nevybočuje z výše úroků v ekonomice uplatňovaných v daném období, tedy od roku 1997 do 2001.
16. Obdobně je neopodstatněná námitka stěžovatele na porušení práva na ochranu majetku podle Protokolu č. 1. Jak se podává v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ani Protokol č. 1 nezaručuje právo na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, ledaže by rozhodnutí bylo "arbitrární nebo zjevně nesmyslné" (viz např. rozsudek ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, §71). K tomu však v dané věci nedošlo.
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu