ECLI:CZ:US:2013:1.US.3136.10.2
sp. zn. I. ÚS 3136/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Evropská vodní doprava - SPED, s. r. o., se sídlem Nad Vavruškou 696/19, Praha 8, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2501/2011 ze dne 7. prosince 2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 53/2010 ze dne 22. dubna 2010, v řízení o žalobě na náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva dopravy, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve svých dvou ústavních stížnostech, které Ústavní soud spojil ke společnému projednávání (usnesení sp. zn. I. ÚS 3136/10 ze dne 9. 7. 2013), stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 34/2009 ve věci samé a změnil výrok týkající se nákladů řízení tak, že snížil částku, kterou musela stěžovatelka zaplatit žalované na náhradě nákladů právního zastoupení. Prvoinstanční soud zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu škody proti státu z důvodu nezajištění splavnosti řeky Labe. Zamítnutí zdůvodnil neexistencí právní povinnosti státu splavnost Labe zajistit.
3. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil s tím, že tento "si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní, proto se odvolací soud s jeho skutkovými i právními závěry zásadně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje". Nad rámec uvedeného ještě doplnil další úvahy, proč je nárok stěžovatelky neoprávněný z důvodu neprokázání porušení právní povinnosti žalované.
4. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, městský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu shledal, že z důvodu složitosti a specifičnosti předmětné věci bylo na místě, aby se stát nechal zastupovat advokátem. Považoval však za spravedlivé náhradu nákladů snížit.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť rozsudku odvolacího soudu nebylo možno přiznat zásadní právní význam. Přitom souhlasil se závěry nižších soudů a obsáhle se zabýval i dalšími námitkami stěžovatelky. K namítané překvapivosti rozsudku odvolacího soudu uvedl, že tento převzal závěry soudu prvního stupně a pouze na ně navázal rozborem dalších slabin argumentace předestřené v žalobě a odvolání.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Tento sice potvrdil výrok soudu prvního stupně ve věci samé, avšak z jiného důvodu. Dále stěžovatelka namítala, že prvoinstanční rozsudek je obsahově prakticky totožný s rozsudkem v jiné věci jiného soudce. Takový postup je dle ní v rozporu s právem na nezávislého a nestranného soudce, neboť nelze určit, kdo byl vlastně zákonným soudcem stěžovatelky jako žalobce.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, proč jsou právní závěry obecných soudů nesprávné a proč odpovědnost státu za škodu vznikla. Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, že dovolání není přípustné.
8. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i výrokem o zaplacení náhrady nákladů řízení bylo porušeno její základní právo, neboť stát by neměl mít nárok na zaplacení výdajů právního zastoupení.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a České republiky - Ministerstva dopravy, které bylo poté zasláno stěžovatelce k replice. Ta však svého práva vyjádřit se ve stanovené lhůtě nevyužila.
10. Česká republika - Ministerstvo dopravy navrhlo stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, protože staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance přezkoumávající podústavní právo. Dle zaslaného vyjádření rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé. Jak prvoinstanční, tak odvolací soud žalobu zamítly ze shodných důvodů. Pokud jde o námitku totožnosti prvoinstančního rozsudku s rozsudkem v jiné věci, tak jednak ve věcech obsahově identických žalob je naopak žádoucí, aby rozhodnutí byla stejná, a jednak údajně shodný rozsudek je pozdějšího data než rozsudek v této věci. Pokud jde o napadené výroky týkající se nákladů řízení, tak ty jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť šlo o mimořádně složitou a rozsáhlou problematiku s přesahem do práva mezinárodního.
III.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu lze označit jako překvapivé ve smyslu své ustálené judikatury (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)). Městský soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že soud prvního stupně "si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní, proto se odvolací soud s jeho skutkovými i právními závěry zásadně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje". Na daném závěru nic nemění skutečnost, že k tomuto odvolací soud doplnil některé své další úvahy, jak i poznamenává ve svém usnesení Nejvyšší soud, s jehož názorem se Ústavní soud ztotožňuje.
13. Ústavní soud rovněž neshledal žádné porušení práva stěžovatelky na nezávislého a nestranného soudce. Je třeba souhlasit s názorem, že je naopak žádoucí, aby ve skutkově podobných věcech soudy rozhodovaly stejně, a z ústavního hlediska není na závadu, pokud jsou rozhodnutí odůvodněna obdobným způsobem. Navíc, jak podotýká vedlejší účastník řízení, problém zde nemohl nastat již z toho důvodu, že rozsudek, z kterého údajně soud první instance měl opisovat, je pozdějšího data. Rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl vynesen 4. prosince 2009, kdežto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 21 C 31/2009, na který odkazuje stěžovatelka, je datován až 23. prosince 2009.
14. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky, tak Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
15. V dané věci však taková situace nenastala. Jak rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu, jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování namítaných základních práv stěžovatelky jim nelze nic vytknout (v obdobné věci srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 3096/11 ze dne 8. 3. 2012).
16. Obdobný závěr platí i pro námitky stěžovatelky na porušení Úmluvy. Jak se podává v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ani Úmluva nezaručuje právo na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, ledaže by rozhodnutí bylo "arbitrární nebo zjevně nesmyslné" (viz např. rozsudek ve věci BENet Praha, spol. s r.o. proti České republice ze dne 24. února 2011 č. 33908/04, §128 a rozsudek velkého senátu Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, §71).
17. Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou i námitku týkající se nákladů řízení. Jak vyplývá z jeho judikatury, tak i když zpravidla stát nemá nárok na náhradu nákladů řízení, tak při aplikaci tohoto pravidla "je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit" [nález sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779) a usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/10 ze dne 10. 2. 2011].
18. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vylíčil, proč v dané věci považoval náklady ve sporu úspěšné žalované (České republiky - Ministerstva dopravy) vynaložené na právní zastoupení advokátem za oprávněné a účelně vynaložené. Ústavní soud neshledává, že by v tomto svém rozhodnutí odvolací soud, jenž aplikoval judikaturu Ústavního soudu dopadající na danou problematiku, nějak vybočil z mezí ústavnosti.
19. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu