ECLI:CZ:US:2013:1.US.3231.12.1
sp. zn. I. ÚS 3231/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Fischera, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2012 č. j. 50 EXE 3921/12-78 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Dvořáčkovou, Exekutorský úřad v Hradci Králové, dne 15. 6. 2012 pod sp. zn. 19 EX 238/12-64, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2012 č. j. 50 EXE 3921/2012-12 byla nařízena exekuce vůči stěžovateli jako povinnému, a to uložením povinnosti zaplatit oprávněnému jistinu ve výši 110.816,92 Kč s příslušenstvím. Exekutor vyzval povinného, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy uhradil příslušnou částku jako pohledávku oprávněného včetně příslušenství a nákladů exekučního řízení, což povinný splnil, když dne 10. 4. 2012 tuto částku vkladem na účet soudního exekutora uhradil.
3. Soudní exekutor vydal dne 15. 6. 2012 pod sp. zn. 019 EX 238/12-64 příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stanovil ve výroku I. náklady exekuce, a to zvlášť odměnu ve výši 13.795 Kč, hotové výdaje ve výši 3.500 Kč a dále DPH ve výši 3.459 Kč; ve výroku II. stanovil náklady oprávněného, a to ve výši 0 Kč.
4. Stěžovatel proti příkazu podal námitky. V námitkách dovodil, že soudní exekutor by neměl mít nárok na plnou odměnu (byť sníženou o 50%), neboť vytisknout výzvu k úhradě dluhu a zaslat ji povinnému je činnost natolik triviální, že není v souladu s principem proporcionality žádat po povinném úhradu v tomto případě částky dosahující téměř 14 000 Kč bez DPH; naopak, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, aby soudní exekutor po prozkoumání složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti obdržel odměnu dle názoru povinného pouze ve výši 1 500 Kč, tedy pouze paušální odměnu, neboť tato činnost se nijak neliší v případě, kdy soudní exekutor vymáhá částku v řádech tisíců anebo v řádech miliónů Kč, vždy jde o činnost nadmíru jednoduchou, opakující se, de facto jde o vyplnění formuláře. Odměna soudního exekutora v případě dobrovolného plnění by tomu měla odpovídat.
5. Okresní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností příkaz potvrdil, čímž dle názoru stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, když komplexně přijal argumentaci soudního exekutora. Soud v usnesení podle stěžovatele taktéž nijak nezohlednil skutečnost, že povinný brojil proti celému příkazu, nikoliv jen proti výroku I., a část jeho námitek neprojednal.
6. Stěžovatel dále poukazuje na porušené právo na zákonného soudce, když v prvním případě (zrušení původního příkazu k úhradě) rozhodoval Mgr. Aleš Frumar, v druhém - ač zde nebylo důvodu výměny či nahrazení soudce - rozhodovala Mgr. Eva Krejčovská, byť stěžovatel má ústavně zaručené právo, aby jeho věc rozhodoval stále stejný soudce.
7. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. a) ) a §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"), protože podle jeho názoru porušují zásadu proporcionality mezi vykonanou prací a odměnou.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
12. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudního exekutora mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
13. To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
14. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud dovodil, že odměna exekutora by neměla být závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Kromě toho by v systému odměňování exekutorů měl být přítomen i jistý výchovný prvek, a proto by mělo být dobrovolné plnění ze strany povinného, pokud k němu dojde až po nařízení exekuce, ale ještě před jejím vynuceným provedením, "oceněno" formou snížení odměny exekutora (obdobně též nálezy sp. zn. I. ÚS 639/04, I. ÚS 752/04, III. ÚS 1226/07, II. ÚS 1038/08, I. ÚS 2134/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento požadavek platná právní úprava realizuje prostřednictvím ustanovení §11 odst. 1 exekučního tarifu. Tímto nálezem Ústavní soud vytvořil prostor pro rozhodovací postupy obecných soudů tak, aby v konkrétních případech byl zohledněn stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti před faktickým provedením exekuce, resp. faktická účast exekutora na vymožení dlužné částky.
16. Stěžovatel naopak v ústavní stížnosti tvrdí, že exekutor by neměl mít nárok ani na odměnu sníženou o 50 %, což však ze shora citované judikatury dovodit nelze. Snížením odměny na polovinu podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu byla zohledněna "určitá dobrovolnost" plnění stěžovatele v podobě, jež se podává ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a proto není důvod, aby ústavní konformita této právní úpravy byla zpochybněna, přičemž totéž je nepřímo aprobováno nálezy sp. zn. II. ÚS 1994/09 [ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)] a sp. zn. II. ÚS 233/09 [ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753)], v nichž Ústavní soud judikoval, že se uplatní i v případě, že jeho následkem bude snížení odměny exekutora pod 3 000 Kč.
17. Podle názoru Ústavního soudu je tedy závěr okresního soudu o nedůvodnosti námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem ústavně akceptovatelný.
18. Pokud jde o námitku, že v nyní projednávané věci rozhodoval jiný samosoudce okresního soudu, než který rozhodoval o zrušení příkazu v předchozím řízení, je tato formulována stěžovatelem tak, jako by měl snad právo na "stejného soudce" v každém řízení. Tak tomu však není. Např. v usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4717/12 Ústavní soud konstatoval, že "Právo na zákonného soudce neznamená ..., že obviněný (žalovaný) bude vždy znát předem svého zákonného soudce; právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) naopak znamená především tolik, že musí být vždy zpětně dohledatelné, že soudce nebyl povolán k rozhodování v konkrétní věci zcela nahodile, bez transparentního mechanismu, že se tak nestalo fakticky a bezprostředně toliko z vůle někoho jiného, vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům: naplnění práva na zákonného soudce vytváří překážku vzniku tzv. kabinetní justice, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců."
19. Ústavní soud uvádí, že v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by samosoudce, rozhodující ve věci námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, byl povolán k rozhodnutí "toliko z vůle někoho jiného", vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům; ostatně opak netvrdí ani stěžovatel, jehož námitka v tomto kontextu představuje pouze obecné tvrzení, jež není doloženo žádnou konkrétní skutečností, která by pochybnosti stěžovatele dokládala.
20. Na základě shora uvedeného proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Jde-li o návrh s ústavní stížností spojený, jde o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvod Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu