ECLI:CZ:US:2013:1.US.3607.12.1
sp. zn. I. ÚS 3607/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 17. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 3607/12 ve věci ústavní stížnosti Josefa Figury, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410 se zrušuje.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (dovolacího) řízení. Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že v předmětném dovolacím řízení úspěšnému stěžovateli nebyly s poukazem na §150 o. s. ř. přiznány náklady právního zastoupení, ačkoliv podal k dovolání vedlejšího účastníka (takto žalovaného v řízení před obecnými soudy) kvalifikované vyjádření, v němž reagoval na jeho dovolací námitky. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že toto vyjádření bylo vcelku obsáhlé, čítající šest stran textu, přičemž nebylo jen formálním uplatněním práva vyjádřit se k dovolání, neboť se v něm s absencí otázky zásadního právního významu v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 220/2009-375), jakož i s dalšími námitkami, na nichž bylo dovolání postaveno, pečlivě vypořádal. Stěžovatel vyslovil své přesvědčení, že náklady vynaložené na uplatnění jeho procesního práva vyjádřit se k dovolání vedlejšího účastníka nebyly za této situace vynaloženy nijak neúčelně, pročež navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu v jeho nákladovém výroku zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k ústavní stížnosti Nejvyšší soud vyjádření, v němž předseda senátu, z jehož rozhodovací činnosti napadené usnesení vzešlo, konstatoval, že předmětné rozhodnutí je "i ve světle podané ústavní stížnosti z pohledu Nejvyššího soudu dostatečně srozumitelně odůvodněno", přičemž "z obsahu procesního spisu lze navíc prostým porovnáním důvodů odmítacího usnesení dovolacího soudu a obsahu (byť i stránkově obsáhlého) vyjádření žalobce k dovolání" zjistit, že "toto vyjádření nepřinášelo nové aspekty na posouzení věci" a sám "stěžovatel ve své ústavní stížnosti připouští, že Nejvyšší soud v jeho konkrétní věci vycházel z vlastní předchozí rozhodovací praxe". Návrh na výrok rozhodnutí účastník řízení neučinil; pouze dodal, že s přihlédnutím k argumentaci, která byla zaujata ve věci sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), ponechává přirozeně posouzení důvodnosti ústavní stížnosti na Ústavním soudu.
Ústavní soud je již ex constitutione oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Dle jeho ustálené rozhodovací praxe nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí obecného soudu zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 18/17 SbNU 127), sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69), sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321), sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159), sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004 (N 141/35 SbNU 9), sp. zn. Pl. ÚS 7/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 62/56 SbNU 697) a další (dostupné též na http://nalus.usoud.cz)].
Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, připínající se k nákladovému výroku, formulované pouze tak, že pokud oproti §142 odst. 1 o. s. ř. aplikoval §150 o. s. ř., "tu přihlédl k povaze projednávané věci", a takto učiněné bez uvedení bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z aplikované právní normy, spjaté s pojmem důvodů hodných zvláštního zřetele, považuje Ústavní soud již z pohledu procesních kautel za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces. K tomu postačí příkladmo poukázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž "kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012 (N 126/65 SbNU 629)], a dle níž ve vztahu k aplikaci §150 o. s. ř. "úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ... ve smyslu práva na spravedlivý proces dostačující." [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515), sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
Totéž ovšem týká se posléze i aspektu věcného; již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), na nějž konečně i stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal a k němuž lze nyní projednávaný případ v jeho relevantních aspektech naprosto přirovnat, totiž Ústavní soud popsal ústavněprávní kautely odrážející obsah zásady audiatur et altera pars, dopadající na následné (akcesorické) rozhodování o nákladech řízení. I nyní uplatní se rozhodovací důvody citovaného nálezu bezezbytku v tom směru a potud, že "nelze pohlížet na závěr Nejvyššího soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany jinak než jako na závěr absurdní", když "podané vyjádření ... nebylo pouhým formálním uplatněním ... procesního práva bez náležité pečlivosti a relevance.", a tudíž postačí v podrobnostech, i co do významu repliky na skutkové námitky dovolatele, na odůvodnění předmětného nálezu odkázat.
Jak se z podaného dovolání stěžovatele podává, ve svém vyjádření ve prospěch nepřípustnosti dovolání vedlejšího účastníka dostatečně a stran reakce na konkrétní dovolací námitky vedlejšího účastníka věcně svými argumentačními tvrzeními stěžovatel reagoval. Nadto sluší se též adekvátně při následných úvahách soudu zohlednit, že v usnesení ze dne 16. dubna 2010 č. j. 14 C 463/2005-399 Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatele výslovně vyzval, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení písemně k dovolání vyjádřil. Zajisté není namístě jej následně sankcionovat za to, že v dovolacím řízení (i) v souladu s touto výzvou vystupoval prostřednictvím kvalifikovaného právního zástupce aktivně a řádně hájil svá práva. Jinými slovy vyjádřeno, myšlenková konstrukce tolerující postup obecných soudů, jímž na jedné straně (rozhodnutím) vyzvou účastníka řízení k určitému konání a potom ex post (bez bližšího přezkoumatelného odůvodnění) konstatují, že toto konání nebylo účelné, a tudíž mu ani náklady na něj (pro řádné splnění požadavku obecného soudu) vynaložené - v podstatě z důvodu, že výsledek soudního procesu by i bez něj byl tentýž - nepřísluší, v materiálním právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) rozhodně nemůže obstát.
Reflexí naznačeného ústavního deficitu napadeného rozhodnutí nutně nemohl být jiný závěr, než že Ústavní soud výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a v důsledku čl. 11 Listiny zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za splnění podmínek uvedených v §44 odst. 2 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.