ECLI:CZ:US:2013:1.US.3631.12.1
sp. zn. I. ÚS 3631/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Kamenici 155, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 7 Tdo 302/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2011, sp. zn. 4 To 27/2011, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy - výše označená rozhodnutí. Všechna uvedená ustanovení svoji povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují každému právo domáhat se ochrany svých práv stanoveným zákonným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti - stručně řečeno - že v jeho trestní věci nebylo postupováno objektivně, v řízení byla porušena zásada subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále vznesl námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, okruhu použitých důkazů, uloženým trestům z hlediska délky řízení, postupu řízení při podání obžaloby a při vyhlášení rozsudku nalézacího soudu; rozhodnutí nejsou ani řádně odůvodněna. Dále uvedl, že nebyly zohledněny rozhodné skutečnosti a věc byla nesprávně právně hodnocena. V řízení byla porušena nejen ustanovení trestního zákoníku, ale i celá řada procesních ustanovení (nesprávné hodnocení důkazů, nevyhovění návrhu na dokazování nezajištěním účetnictví poškozené, nepřezkoumatelnost výše škody, nezákonnost hlavního líčení, nezákonnosti podané obžaloby, extrémní délkou řízení atd.).
Stěžovatel byl podle svého názoru obecným soudem nespravedlivě odsouzen, a to na základě jediného důkazu získaného nezákonným způsobem. Tvrdí, že byl uznán vinným ze zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku i přes to, že v celém trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána jeho vina tak, aby byly vyloučeny
pochybnosti, že se skutek stal. Obecné soudy postavily závěr o vině na skutečnosti, že okruh uzavřených smluv se společností Rubena Náchod, a. s., je fiktivní a nevzaly v úvahu, že škoda Rubeně Náchod, a. s., nevznikla, ani nehrozila, což bylo podloženo závěry znaleckých posudků dvou nezávislých soudních znalců.
Dovolací soud prý vady řízení nenapravil; nevypořádal se s námitkou, že jako nepřípustný důkaz byly použity informace z FÚ Kostelec nad Orlicí, s námitkou nezákonnosti podané obžaloby, extrémní délkou řízení atd.
Dále stěžovatel argumentoval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a uvedl, že trestní řízení trvalo extrémně dlouhou dobu sedmnáct let, takže mělo být řízení zastaveno, nikoliv jen uložen podmíněný trest pod dolní hranici zákonné sazby.
II.
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, byl stěžovatel společně s Ing. O. S., Ing. M. Š., Ing. L. Š., M. K., odsouzen pro zločin dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně a podle §56 odst. 3) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Dále byla všem obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit firmě BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice na náhradě škody částku ve výši 125 979 270 Kč.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové v podstatě v tom, že stěžovatel jako ekonomický ředitel bývalého státního podniku Rubena Náchod, později jako ekonomický ředitel a člen představenstva obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společník dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, obviněný Ing. L. Š. jako vedoucí ekonomického plánování obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, společník a jednatel dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, a společník a jednatel obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o., Pardubice, a obviněný M. K. jako zástupce subjektu podnikajícího na základě živnostenského listu pod obchodním názvem MK TRADING Roudnice nad Labem, jako společník a jednatel obchodní společnosti M. K. Trading, spol. s r. o., Roudnice nad Labem, a jako společník obchodní společnosti I. M. C. export - import, s. r. o., Praha 7, společně s obviněným Ing. O. S. jako vedoucím odboru informační soustavy a hlavním účetním býv. státního podniku Rubena Náchod, jako společníkem a jednatelem obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, jako jednatelem obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o., Pardubice, a jako fyzickou osobou vystupující vůči obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, pod označením "Sdružení věřitelů" a obviněným Ing. M. Š. jako ředitelem býv. státního podniku Rubena Náchod, předsedou představenstva a generálním ředitelem obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společníkem dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, v souvislosti s privatizací státního podniku Rubena Náchod a v souvislosti s jednáním se zahraničním investorem o odkoupení akcií vznikající obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, po vzájemné dohodě a po zapojení fiktivně zřízené, ovšem právně ani fakticky neexistující obchodní společnosti AG Commerce, s. r. o., Praha 7, se záměrem ve svůj prospěch a ve prospěch dalších právnických a fyzických osob odčerpat z obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, částku ve výši 5 600 000 DEM, tj. 98 368 400 Kč, poskytnutou dne 20. 10. 1993 obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, zahraniční společností za odprodané akcie, dále se záměrem zajistit si pravidelné a postupné odčerpávání značných finančních částek z prostředků obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a zakrýt toto odčerpávání finančních prostředků zorganizovali zpracování fiktivních smluv a dalších dokladů předstírajících obchodněprávní vztahy zavazující obchodní společnost Rubena, a. s., Náchod, k peněžitému plnění a za tím účelem v letech 1991 - 1994 v N. , P. a P. podepsali fiktivní smlouvy a další navazující doklady specifikované ve výroku o vině pod body a) až p) s tím, že tímto jednáním způsobili obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod (od 13. 1. 2000 R-Tech, a. s., Náchod), resp. jejímu právnímu nástupci obchodní společnosti BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice, škodu ve výši 125 979 270 Kč, přičemž dále hrozilo způsobení škody ještě ve výši 128 744 000 Kč.
O odvoláních, která podali stěžovatel, Ing. L. Š. a M. K. proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 4 To 27/2011. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ohledně těchto obviněných ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel, Ing. L. Š. a M. K. byli podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody každému z nich podmíněně odložen, podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla každému z nich stanovena zkušební doba na jeden rok a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo každému z nich uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nedotčen.
Vrchní soud v Praze, jak se zjišťuje z níže uvedeného rozsudku ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 3639/12, pro nemoc obhájce Ing. O. S. a Ing. M. Š., vyloučil ze společného řízení se stěžovatelem, Ing. L. Š. a M. K. a samostatně projednal odvolání Ing. O. S. a Ing M. Š. ve veřejném zasedání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2011 (4 To 47/2011) zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu a rozhodl obdobně jako v napadeném rozsudku týkajícím se i stěžovatele; tedy (tehdy) vrchní soud rozhodl tak, že Ing. M. Š., Ing. O. S., se každý odsuzuje podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl ponechán nedotčen výrok o náhradě škody a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010 sp. zn. 4 T 14/2006 ve výroku o náhradě škody. Podle ustanovení §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také ta rozhodnutí, která na zrušené části rozsudků obsahově navazují, pokud po změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolací soud konečně rozhodl, že se firma BS Servis Centrum, s. r. o. Otrokovice s nárokem na náhradu škody proti stěžovateli, Š. a K. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
Obdobně Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Ing. O. S. a Ing M. Š. Usnesením ze dne 13. června 2012 (7 Tdo 303/2012-134) zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl nedotčen výrok o náhradě škody a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010 sp. zn. 4 T 14/2006 ve výroku o náhradě škody. Podle ustanovení §265k odst. 2 tr. řádu zrušil ta rozhodnutí, která na zrušené části rozsudků obsahově navazují, neboť po změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolací soud rozhodl, že firma BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice s nárokem na náhradu škody směřující proti stěžovatelům se odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání Ing. O. S. a Ing. M. Š. zamítl.
III.
Ústavní soud konstatuje, že obsahově téměř identickou ústavní stížností se již v minulosti zabýval. Jde o ústavní stížnost Ing. O. S. a Ing. M. Š., která byla sepsána stejným advokátem, jako v nynější věci (i proto je zřejmě dána takřka obsahová identita ústavních stížností). Tehdejší ústavní stížnost byla podána proti stejnému rozhodnutí nalézacího soudu jako nyní a proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu obsahově obdobným, ne-li shodným (srov. rekapitulaci v textu výše). Tehdejší stěžovatelé totiž byli vyloučení ze společného odvolacího řízení (vedeného původně se stěžovatelem jako spoluobžalovaným) jen z formálních důvodů, pro nemoc obhájce Ing. O. S. a Ing. M. Š. (srov. text výše).
Uvedená ústavní stížnost byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3639/12, odmítnuta. Ústavní soud v tehdejším usnesení uvedl:
"Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelé převážně uplatnili již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků.
Dovolací soud konstatoval, že Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze vycházely ze skutkových zjištění a provedených důkazů, mezi nimiž nejsou žádné extrémní rozpory. Z provedených důkazů jasně vyplynulo, že smlouvy a další doklady, které dodávaly těmto operacím vnější zdání regulérních právních úkonů, byly fiktivní v tom smyslu, že poškozená společnost nedostávala žádné protiplnění.
Evidentní je z provedených důkazů také součinnost obviněných spočívající v úmyslném společném jednání. Skutková zjištění ve výroku o vině jsou důsledkem takového hodnocení důkazů, po kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě s ustanoveními §125, §134 tr. řádu vyplývá, že soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. S námitkami stěžovatelů se zcela a přesvědčivě obecné soudy vypořádaly a dovolací soud konstatoval, že nelze vyhovět dovolání stěžovatelů, protože nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy důkazy hodnotily (č. l. 5-6).
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud i dovolací soud se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele Ing. S. o nepoužitelnosti některých důkazů (přílohy daňového spisu), toto tvrzení nemohlo zvrátit skutková zjištění soudů, neboť se o tento důkaz jako jediný a rozhodující neopírají.
Ze shora uvedených důvodů je nepochybné, že soud prvního stupně shledal stěžovatele společně s Ing. J. K., Ing. L. Š., M. K., vinným zažalovaným jednáním, které správně kvalifikoval jako zločin dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovatelům byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody ve výměře jednoho roku, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Bylo aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soud, vzhledem k okolnostem případu, (nepřiměřeně dlouhé době trvání trestního řízení), dospěl k závěru, že použití trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Odvolací soud konstatoval, že zásah do práv obviněných je natolik závažný, že ho nemohlo kompenzovat ani uložení trestu na dolní hranici trestní sazby. Dovolací soud za tohoto stavu, kdy extrémně nepřiměřenou délkou trestního řízení, které trvalo sedmnáct let, se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze, že lze zařadit pod okolnosti případu §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Námitkám, které uplatnil nejvyšší státní zástupce, dovolací soud nemohl přisvědčit.
Dovolací soud konstatoval, že obecné soudy se velmi pečlivě vypořádaly s otázkou viny obviněných, ale výrok o náhradě škody, kterým jim bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně nástupnické firmě BS Servis Centrum, Otrokovice škodu ve výši 125 979 270 Kč, zrušil a poškozenou odkázal na řízení občanskoprávní. Dovolací soud konstatoval, že pro meritorní rozhodnutí o náhradě škody neměl v dosavadních zjištěních soudů potřebný podklad.
Ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatelů byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovatelům věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovateli, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl."
Ústavní soud nevidí důvod, proč se odchýlit od závěrů vyslovených v citovaném usnesení, dopadajících plně i na případ nynějšího stěžovatele. Proto pro stručnost na odůvodnění citovaného usnesení odkazuje.
IV.
Za tohoto stavu - tedy po přijetí závěru, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu